To, že každý prožíval vlastní pocity a vlastní zážitky asi nemusím příliš dodávat, ale otázkou zůstává, jak se tento podivný den zakončí. A jak proběhne u dalších skupin. A stojí vůbec za zakončení? Brumbál věděl, že skupiny rozložil správně. Každá má úplně jiný příběh, proto budou tak zajímavé. Těšil se na lásku, přátelství ale i problémy s tím spojené.

Vždyť k tomu všemu tento projekt byl... Hranice mezi kolejemi se mají zrušit a studenti posledních dvou ročníků si mají užít svých prvních čtrnáct dní. Brumbál ale věděl, že ne všichni mají štěstí. Ne každá skupina si jen tak žila s úsměvem na rtech. A tak tomu bylo i v případě dvou rudovlásek, blondýna, kterému Sirus potají říkal peroxid, a jedné kudrnaté čistokrevné čarodějky...

***

Amélie byla sotva schopná se hýbat. Včera večer si našla kamarády. Mudlovské kamarády. Bavili se s ní jako s normální dívkou. Nebyla ve stínu nikoho. Vlastně byla na výsluní. Jenže to bylo tak všechno, co si ze včerejšího dne pamatovala.

Bolela ji hlava a kdyby se neprobudila na lavičce v parku s mnoha lahvemi kolem sebe, rozhodně by nevěděla, co dělala. Takhle si dokázala vzpomenout na ony chvíle. Jen matně, ale něco se také počítalo. A Amélii to přišlo kouzelné.

Měla konečně to, pro co si přišla do mudlovského světa. Ne pro tu bolest hlavy, ale pro pocit, že je někde jedna z nich. To, že už si nepamatovala, kdo byl její kamarád, nebylo podstatné. Tohle se jí hned tak někde nepovedlo.

„Miluju mudly!" zavýskla si šťastně a vyrazila zpět k bytu. Potřebovala se vyspat.

Zatímco se Amélie bavila s přáteli, Lily zjišťovala, že vlastně nemá kam jít. Proč by se měla vracet do bytu, který sdílela s třemi nenávistnými lidmi? V Bradavicích se dokázala rozptýlit čtením nebo něčím takovým, ale to se nedalo. Dvě místnosti na čtyři lidi bylo prostě moc. Takže teď stála tady a klepala se zimou.

Dívala se na celé městečko a při tom se opírala o zábradlí. Už celé hodiny. Včera večer se sice vrátila, ale když viděla, jak to tam vypadá, zase odešla. Jen se na pár hodin prospala. A teď byla zase tady. Studený vítr jí fičel kolem tváří, zatímco Lily zatínala prsty do kovového zábradlíčka.

Vlasy jí létaly neučesaně kolem hlavy a tvořily tak dojem naprostého konce. A rudovláska věděla, že si ten konec zaviní sama. Nebyla dostatečná. Lily praštila rukou do kovu. Rána se rozléhala a zábradlí vibrovalo, ale Lily na to nedbala.

Kam přišla, tam všechno zničila. Všechny zničila. Prvně její sestra Petunie, pak Severus, její kamarádky a dokonce i Potter. Když odcházeli, ani se s ní nerozloučili. Jen Alice. A to jen kvůli ní. Jinak by ji zanechaly vlastnímu osudu.

A Potter? Ten měl plno práce se svojí skupinou. Na ni se ani nepodíval. A přitom Lily by si myslela, že zrovna Potter by jí dal o svém odjezdu vědět. Zrovna na něj se mohla spolehnout. Vždycky ji otravoval a teď najednou přestal. Byla to snad její chyba?

Proč jen jsem na něj byla tak zlá, ptala se sama sebe. Proč jen jsem je od sebe odháněla všechny? Teď stojím tady sama a mrznu. A proč? Protože jsem nebyla dostatečná. Lily se pohybovala v začarovaném kruhu. Každá její myšlenka byla odměněna deseti dalšími, ještě horšími.

A pak se jí po tváři skutálela první slza. Její rodiče ji ani neznali. Měli Petunii, kterou si vždy přáli. Svoji normální holčičku. A tou Lily nikdy nebyla. Její kamarádky by si v pohodě vystačily samy. Byla tam vlastně zbytečná. Naprosto zbytečná. Ve všem.

Petunie ji nenáviděla. Možná právem. Možná viděla víc než jen schopnosti. Možná jsem opravdu ta špatná já, přemýšlela. Možná Petunie nebyla jen kousek jejího života. Možná byla ona kouskem v tom jejím. Lily se po tváři koulely další chladné slzy.

Na kouzelnický svět příliš nečistá, na ten mudlovský příliš jiná. Pro všechny byla moc jiná. Od doby, co si to uvědomila, uběhlo víc než pár hodin. Možná to začalo už dřív. Možná už tehdy, co vytáhla své staré deníky.

Teď si sáhla do kapsy mikiny. Díval se na ni její vlastní růžový papír. Dětským písmem na něm bylo napsáno jen pár vět.

Jsem Lily Evansová a jsem zvláštní. Dokážu kouzelné věci. Můj kamarád Severus říká, že je to v pořádku, ale to přece nemůže být. Tuni o mě říká, že jsem zrůda. A možná jsem.

Trochu starší Lily se zase podívala zpět na výhled. Jsem Lily Evansová a jsem zbytečná zrůda, pomyslela si a zmuchlala papírek s dětským písmem. Jsem Lily Evansová. Jen Lily.

Zmuchlaný papírek hodila prudce před sebe. Zbavila se té vzpomínky. Psala to tehdy tajně v koupelně, aby ji Petunie nenašla. Tehdy také plakala. Kvůli ní nebo kvůli sobě? Jsem vlastně hrozně sobecká, zavrtěla nad sebou hlavou.

Viděla, jak papírek letí někam do dáli. Ráda by si řekla, že se jí ulevilo, ale neulevilo. Pořád se cítila špatně. Raději si otřela slzy a prohrábla si vlasy. Narazila na pár zacuchaných uzlíků. Skutečně jí to bylo jedno. Vždyť komu na ní záleželo natolik, aby si toho všiml?

Lily ale nepočítala s tím, že má jednu velice zvláštní schopnost, která jí jednou možná zachrání život. Dokázala lidi okolo donutit zajímat se. Ona to možná neviděla a nechápala, ale stačilo jen pár výrazů a dokázala ovládnout mysli mnoha lidí. A jedním z nich byl i velmi známý zmijozel Lucius Malfoy.

Sám věděl, že by ho nemělo zajímat nic spojeného s nebelvíry, ale nějak si nemohl pomoct. Jeho přirozená zvědavost se zase hlásila o slovo, za co ho jeho otec často trestal. Jenže Lucius byl také trochu jako Sirius. Nikdy se nepoučil.

Nešlo mu ani tak o emoční rozložení nebelvírských, spíše o ta tajemství, co se mohl dozvědět. Dámy a pánové, poprosím bubny na velké odhalení... Lucius Malfoy byl drbna všech drben. Nezajímal se jen o zmijozely, protože těch byl jen omezený počet a on už stejně všechno věděl. Nebelvíři byli posledním rokem něčím, o čem by rád věděl, ale jeho přátelé toto nadšení nesdíleli.

Lucius si tak od téhle cesty sliboval mnohé. Třeba to, že se zbaví Belly, která by se starala o to, že nevybočí z cesty. Jenže se starala o moc víc, než by ostatní uvítali. Dalo se proto předpokládat, že bez Bellina vedení se strhne anarchie. A to jen proto, že konečně budou moct.

I Lucius si něco podobného plánoval. Jenže osud mu do cesty postavil tu, kterou tajně nikdo ze zmijozelských nechtěl. Snad možná Lestrangeovi. Ale jinak si všichni představovali, jak se jí zbaví. Jenže Bella musela zbýt zrovna na něj. Osud byl prostě nespravedlivý.

A blonďatý zmijozel teď před sebou měl velmi speciální rozhodnutí. Celou dobu to odkládal. Jenže za chvíli to celé praskne. Bellatrix jednou z toho pokoje vyjde a pak nastane peklo. Evansová se jednou vrátí a pokud to bude ve chvíli, kdy vyleze Bellatrix, katastrofa a konec světa se přiblíží ještě o kousek blíž k Luciusovi.

A tak se potichu vytratil. Nechtěl tam jen tak stát a čekat, až se všechny tři ženy jeho skupiny zase seštěkají jako psi. Utíkání z bytu bývalo v téhle skupině asi obvyklé. Jediná Bellatrix se nepohnula ze svého místa.

Jak se Lucius přibližoval ke dveřím, skoro nezaregistroval pohyb s druhé strany. To se Bellatrix vydala na vycházku ze svého pokoje. A v žádném případě se jí nelíbilo, že její věrný přisluhovač opouštěl místo, které se ona rozhodla neopustit.

„Kam si myslíš, že jdeš?" zasyčela na něj a zabodla do něj své černé oči.

Lucius se k ní otočil. Nemělo cenu zapírat, přišla na něj. „Kam bych asi tak šel?" zkusil to, ale věděl, že na tohle už je pozdě. Dveře měl skoro na dosah ruky, takže se těžko mohl vymlouvat na něco jiného.

„Moc dobře vím, co si myslíš," pohrozila mu Bellatrix. Tady ale lhala ona. Nemohla nic vědět, neměla hůlku. A Lucius by to mohl využít proti ní. Jenže potřeboval nějaký spouštěč. Něco, co by ho donutilo jednat proti Belle.

A to něco se právě prohnalo dveřmi dovnitř. Přesně na opačnou stranu, než se tu obvykle chodilo. Zrzka ve velice dobré náladě vkráčela dovnitř. „Dobré... Ehm, odpoledne?" vytřeštila oči na hodiny, které visely přímo proti dveřím. Asi aby všem příchozím připomínaly, že jdou pozdě a raději by se měli rovnou otočit a odejít.

Amélie skutečně netušila, že se zdržela tak dlouho. „Co se to tu děje?" zajímala se, protože rozhodnutí zapojit se snad do všeho, co se stane, se jí zatím jen vyplácelo. A tak chtěla pokračovat. A to se hodilo Luciusovi. Jeho vymlouvání bylo na výborné úrovni, proto ho okamžitě napadl způsob, jak odejít nenápadně a nepozorovaně.

„Jenom Belle vysvětluji, že jdeme zkoumat ty mudlovské věci, aby to nemusela dělat ona," ukročil ke dveřím Lucius. 

Amélie ho pobaveně sledovala, ale rozhodla se hrát s ním. „No jo, já už na něco přišla," ušklíbla se na Bellu, které by během uplynulých let nejraději zarazila nůž do zad. A teď k tomu vlastně měla příležitost. Skutečnou, nejen obraznou.

„Nejsme tu od zkoumání mudlů!" zaječela vztekle Bellatrix. Viděla, o co se snaží. Viděla, jak se jeden z jejích věrných obrací proti ní. A Bella byla stále jen člověk. A v Bradavicích ještě mívala city. Skutečné city. I když na to nevypadala, pořád měla zbytky srdce, i když bylo trochu kamennější než u jiných.

„Drahá slečno Blacková, jak se opovažujete protiřečit slovům samotného Brumbála?" zeptala se jí Amélie a parodovala přitom hlas Minervy McGonagallové. Kdyby to neřekla, Lucius by se nezasmál. Kdyby se nezasmál, Bella by se nerozzuřila.

„Ty jedna malá..." nedokázala doříct, protože ji Amélie přerušila. 

„Co? Mudlovská šmejdko? Ne, to skutečně ne," zavrtěla hlavou a vesele se usmála. Bellatrix bez hůlky vůbec nebyla tak děsivá jako v Bradavicích. Byla to prostě jen holka jako ona, jen ze Zmijozelu.

„Ach, Bellatrix, jak se ti žije s pocitem, že už všechny neděsíš?" ušklíbla se Amélie. 

Lucius už si uvědomil, proč si jí všiml i dřív. Byla to ta malá mrzimorka. Tady ovšem nebyla malá ani příliš mrzimorská. A to se mu líbilo ještě víc.

„A teď, pokud veličenstvo dovolí, půjdu," uklonila se Amélie a vyšla ven z bytu. 

„Tak jdeš?" vstrčila hlavu dovnitř, když za ní Lucius nešel. Ten se stále rozmýšlel. Vsadit na jistotu a počkat tu s rozzuřenou Bellou nebo použít divokou kartu? Volba by se zdála pro kohokoliv jednoduchá, ale Lucius byl zmijozel. Nemohl si bez rozmýšlení vybrat své dávné přátele. Hlavně když Bella jeho přítelkyní nebyla. A tak zase jednou převážila divoká karta před rozumem.

„Jasně," zavolal na zrzku a ještě naposledy se podíval na tu, kterou tu zanechá vlastnímu osudu. Dveře se zabouchly a Bella zmožena nešťastným osudem se sesula na gauč. Skončila. Doslova.

***

Noc byla pro Alici krušná. Pravý kotník jí natekl už večer a během noci ji to ještě více rozbolelo. Co na tom, že byla v klidové poloze. Ráno se proto probudila neskutečně podrážděná. V ničem si nezadala se Siriusem, který byl zamlklý už od včerejšího příchodu. Proto nebylo překvapením to, že se pohádali jen pár vteřin po Alicině probuzení.

Jak by také ne, když si ustlala na gauči? Sirius si jen přišel udělat snídani a už byl nařknut z idiotství a ignorantství. Alice se se slovy nepatlala. Sirius jí to svojí špatnou náladou vrátil a konflikt byl na světě. Končilo to Aliciným skučením, když se pokusila Siriuse vynést v zubech ven.

To probudilo Reguluse i Pandoru. Jejich byt byl sice dostatečně velký, ale ani na hádku nestačil. Nebo spíše zdi na to byly příliš tenké. Oba nově příchozí byli v dobré náladě. A to jim také Alice se Siriusem dali pořádně sežrat.

Do oběda byli naštvaní všichni čtyři. Nejméně desetkrát se stihli pohádat. Každý teď setrvával v jiném pokoji. A bylo to bezpečnější. Až na to, že Alice se příšerně nudila. Čtení ji nebavilo, chtěla zkoumat venku okolí a užít si zábavu jako včera, ale nemohla. Byla připoutaná ke gauči, ze kterého nesměla odejít, ani kdyby chtěla. A že ona chtěla.

Sirius zase hloubal nad Pandořiným problémem. Nechápal to. Pandora vypadala tak bezstarostně. Proč on ne? Nedokázal snad snést odmítnutí? Ne, tím to nebylo, už byl odmítnut. Nerozšiřoval tu zprávu, ale ano, byl. A dokázal s tím celkem normálně žít. Ne, tím to nebylo. Štvalo ho snad, že neví, co se té havraspárce honí hlavou?

Pandora ale měla hlavu čistou jako myslánku před použitím. Neměla důvod ke špatné náladě. Snad kromě Alice, ale to ji za chvíli přejde. Pandoru, ne Alici. Pandora střídavě myslela na svoje včerejší vítězství, které ji vedlo k myšlenkám na Xena, a pak na svého přítele, který ji paradoxně vedl zase na včerejší vítězství. Ona, havraspárská nicka, skutečně rozhodila Siriuse Blacka. Toho Siriuse Blacka.

A posledním, kdo přemýšlel, byl Regulus. Jeho přemýšlení se vyznačovalo hlavně trochu hlasitější intonací. Chrápal v pravidelném tichém rytmu celé dopoledne. Jeho na tenhle typ myšlení stejně moc neužilo. Pak by musel přemýšlet o bratříčkovi, kterého mu Brumbál postavil do cesty a kterého nemohl vystát. A také o Alici. Hlavně o Alici. Jenže toho se chytře vyvaroval.

A jak tak tento den, co byl celý k ničemu, ubíhal, Alici došly nervy jako první. Kdyby mohla chodit, něco by podnikla, co ale mohla dělat teď? Sama v pokoji na gauči. Nakonec jí nahrála Pandora, co se konečně přestala bavit svým vítězstvím.

„Nepotřebuješ něco?" zajímala se mile. Nevšímala si toho, že se Alice zatvářila velmi kysele. 

„Díky, že se staráš. Ti dva by na mě zapomněli nejradši na celý ten zpropadený pobyt," ušklíbla se nebelvírka. 

Pandora její úšklebek napodobila. To, že byla původem z Havraspáru, neznamenalo, že to neumí. „Prosím tě, jsou to bratři, co bys chtěla? A když je vůl ten straší..." pokrčila rameny, aby to bylo dramatičtější. Při tom se posadila vedle Alice. 

„Vážně? Teda, ne že bych to nevěděla, ale od kdy to víš ty?" zajímala se Alice. Byla ráda, že má konečně zábavu.

„To se prostě ví," odbyla ji Pandora. Nebude o tom mluvit. Ještě ne. Ne teď a ne s Alicí. Ne, když dovnitř může kdykoliv přijít Sirius. „Mimochodem budu muset jít nakoupit," zvedla se zase Pandora.

 Alice se pousmála. „No jo. Opusťte mě všichni," zavrtěla hlavou, ale nemyslela to nikterak vážně.

Pandora se zatím nachystala. Venku stejně pršelo celou noc, takže se ochladilo. Pandora si tedy musela vzít deštník a bundu. Hnědé vlasy si stáhla do obyčejného drdolu a už chtěla vyrazit, ale zarazilo ji její jméno.

Pandora se otočila, aby viděla, kdo ji volá, ale o chvíli později to chtěla vrátit. Dnes neměla na vítězení náladu. 

„Jdu taky, ať chceš nebo ne," oznámil jí Sirius nekompromisně. 

„Fajn, klidně," kapitulovala Pandora. Stejně se s tebou nebudu bavit, dodala si sama pro sebe.

Chvilinku po tom, co zaklaply dveře, se probral k životu Regulus. Skoro jako by čekal na chvíli, kdy jeho bratr odejde i s tou havraspárkou. Nesměle nakoukl do pokoje, který pořád nerudně obývala Alice.

„Jsou pryč?" zeptal se na to nejdůležitější. 

Alice se ušklíbla. „Jdeš mě zachránit před smrtí nudou?" poplácala místo vedle sebe. Dala by cokoliv za nějakou společnost. I za společnost zmijozela a ještě k tomu Blacka. Ano, stále byla na Siriuse naštvaná.

Regulus se pousmál. Proč ne, že? Posadil se vedle Alice, ale najednou nevěděl, co říct. A Alice měla očividně stejný problém. 

„S tebou je teda zábava," ušklíbla se dívka po chvíli. 

Chlapec pojmenovaný po hvězdě se musel pousmát. Měla pravdu. „Mám tě snad taky shazovat na zem?" 

Alice protočila oči. „Tak to bych ti nikdy neodpustila. Taková zrada," chytila se hraně za srdce, ale v duchu se modlila za Regulusův rozum, aby to nevzal doslova a neshodil ji z gauče. To už by její kotník skutečně nemusel přežít. A s její šikovností...

„Taky to můžeme udělat jako tvůj bratříček a prostě se spolu vyspat," navrhla Alice a sledovala Regulusovu reakci. Ten prvně zrudl, pak zblednul a nakonec vztekle zaťal čelisti. Alice to pobaveně sledovala a čekala na to, co řekne.

„Nic neřekneš?" zesmutněla. Zajímalo ji to. Nebyla sice jasnovidka nebo nitrozpytka, ale dokázala si celkem dobře představit, co se tomu klukovi odehrávalo v hlavě. Aspoň si to myslela. Jenže zmijozelové byli tak příšerně nečitelní.

„Co bych na to měl říct? Že mě mrzí, že tě bratříček použil a pak nechal?" krčil rameny Regulus. 

Alice zalapala po dechu. Tohle zabolelo, i když to, co řekla, nebyla pravda. Bylo to krutě řečeno, ale byla to svým způsobem pravda. Sirius své oběti pouze použil. Jednorázově. Ale proboha, ty holky s tím souhlasily!

„Netvař se tak. Pokud jsi mu na to skočila, jsi blbější, než jsem si myslel," pokračoval Regulus, co si neuvědomoval, že tím Alici zraňuje. Sice se jí nic z toho netýkalo, ale nějak to nedokázala přejít. Možná proto, že znala tolik lidí, co podlehly Siriusově šarmu. Pouze dívky, samozřejmě.

„A všechny ty holky taky. Vždyť na nějakou čtvrtou to nemělo vůbec zabrat, když věděla, co se stalo těm předtím. Proč potom všechny brečí, když ví, jaká sketa je můj bratr," domluvil svůj ohnivý projev Regulus.

„A když jsi taky jedna z těch husiček, radši půjdu. Nejsem jako on, takže na tohle rovnou zapomeň," dodal ještě, když už Alice měla na krajíčku. Nebyla ten typ, co jen tak pro nic za nic brečí, ale tohle... A navíc, když se Regulus zvednul, měla pocit, že mu na tom záleží víc než jen na pouhé otázce.

„Hvězda, po které se jmenuješ, se za tebe teď musí stydět," odsekla mu Alice a už jí ani nevadilo ho nechat při tom, že se Siriusem spala. Vždyť co mu bylo do toho? A zase se jí jednoho dne vybavilo rčení její drahé matky. Nikdy nevěř zmijozelům, jen tě budou zraňovat, řekla jí tehdy. A měla pravdu.

***

A tak to šlo postupně dál. Každá skupina si žila vlastním životem. Mary, Frank, James a Alecta spolu příštího rána uzavřeli příměří a společně se dali do uklízení nepořádku ze včerejšího večera. Všichni si výborně rozuměli, takže to byl až příliš nudný den. Skutečně si padli do noty. Alecta si rozuměla nakonec i s Mary, která zase začínala chápat Jamese. A James začínal vidět skryté kvality Franka. Ano, pokud by se měla najít skupina, kde celý projekt vyšel, byli to oni.

Cathy se zase výborně najedla s Remusem. Zavedla ho do jedné mudlovské restaurace a tam si to užili jako staří přátelé. To odpoledne strávili spolu. Byli spolu mnoho času a stále si nelezli na nervy. Bylo to kouzlo. Jedno kouzlo v mudlovském světě se přece smělo. Do bytu se vrátili až večer, skoro v noci. Co se ale stalo s Narcissou a Rodolfusem netušili. Ani jeden z nich v bytě nebyl. Co ale vyděsilo oba dva ještě více byl příšerný nepořádek, který rozhodně nemohla spáchat něžná Narcisska s odmítavým Rodolfusem. A proto se museli začít zajímat.

Amycus se ten večer mezi ostatními už neukázal. Ani Snape s ním nehnul. A i ten to pak vzdal a dobrovolně si šel povídat s Lenou a Xenem. Stále mu však vrtalo hlavou, co se tam tehdy stalo. A Leně to také nedalo spát. Byla Amycusovi vlastně vděčná za to, že ji chytil. Jenže byl to zmijozel, od něj nemohla čekat nic milého jen tak. A zatímco se Lena i Amycus zabývali tou samou událostí, Snape s Xenem začínali přemýšlet ze třetího pohledu. A netrvalo to dlouho, aby si uvědomili, že ten druhý nad tím přemýšlí také. A proto, když se příští ráno potkali, prohodili pár slov. Ale o tom až později.

Ani Amélie ani Lucius se ten večer do bytu nevrátili. Amélie si našla bar, do kterého zatáhla i nebohého Luciuse. A ke všem údivům se on nebránil. Peníze v jejich rukou rychle mizely a mudlovský život se jim odvíjel před očima. Lucius nikdy nic takového neviděl a Amélie také ne. Teď byl rád, že si vybral divokou kartu. Lily se také nevrátila. Jak řekla Lena Severusovi, Lily se potýkala se svými vlastními problémy. Jenže nebyla by to nebelvírka, kdyby si později neuvědomila, že to, co dělá je směšné. A tak, když se brzy ráno vracela do bytu, čekalo ji překvapení v podobě opuštěné smrtijedky.

Alice už s Regulusem nepromluvila. Večer se na něj odmítala dívat a raději si povídala s Pandorou, ze které se vyklubala docela zajímavá holka. A to Pandora byla. Hlavně, když doháněla k šílenství někoho jako Siriuse Blacka. Během cesty do obchodu prohodili sotva dvě slova, ale pak se trochu rozpovídali. Pandora se s ním vlastně docela i bavila. Když se ji Sirius nepokoušel sbalit podivnými hláškami, neměla s ním problém. Protože vyhrála. A v Siriusově mysli bude jako vítěz ještě nějakou dobu. A Regulus? Tak ten se jen snažil pochopit odpolední rozhovor s Alicí. Co to s tou holkou jen bylo?

I v ostatních skupinách žili těžké životy. Jenže my se rozhodli zaměřit na tyhle skupiny nebelvírů, zmijozelů, havraspárů a mrzimorů. A ještě u nich chvíli zůstaneme. Sami si totiž musí vyřešit ještě tolik věcí, než si je přijde Brumbál zkontrolovat...