Nebylo jednoduché vydržet deset dní na cestě mudlovským životem. Všichni to ale dokázali. Mohli se těšit jen tomu, že brzy to všechno skončí. Pro některé byl cíl blízko, pro některé dál a jiní se do něj ani nechystali, ale všichni ho měli. Bradavice. Jejich cíl.

I velké cíle ovšem potřebují mezizastávky na nabrání dechu do plic. Jednou takovou mezizastávkou se stal Londýn. Jenže udělat si mezizastávku k mezizastávce bylo něco, co nedokázal hned tak někdo. Příkladem ale byly dvě dívky, co už prostě nemohly dál.

„Vyhodili nás ze sedmi aut, co chceš víc?" ptala se unaveně Bella. I ona chtěla spát. I smrtijedi potřebují spánek. Lily se jen ušklíbla. Posledních dvacet čtyři hodin žila z vědomí, že dojde svého cíle. Prostě to dokáže.

„Jsme jen kousek od Sheffieldu, odtamtud budeme v Londýně za chvíli. Věř mi, nejpozději zítra večer se tam dostaneme. Ovšem nesmíme polevit," vytyčila si podmínky a znovu se rozešla po silnici s úmyslem, že až je něco bude míjet, zamává.

„Evansová, tohle je šílenství. O mně říkají, že jsem šílená, ale jsi to ty!" vyhrkla Bella.

Ano, Lily tak možná v tuhle chvíli působila. Možná jí chyběla slina u pusy, pak by to bylo dokonalé. Měla nepříčetný výraz, soustředila se jen na ten jediný cíl, kruhy pod očima dokazovaly slušný konec rudovlásčina vědomí brzy. Velmi brzy omdlí vyčerpáním. Jen si to nedokázala uvědomit.

„Nejsem šílená, jen chci dojet do Londýna. Pak tahle noční můra možná skončí," vyslovila svoji myšlenku na to, co by mohla.

 Bellatrix si jen povzdechla. Stále byly poměrně daleko od Londýna. A nemohly přidat ani kdyby chtěly. Prostě už to nešlo. Stíhaly všechna auta, ale málokteré je dovezlo daleko.

Lily uslyšela zvuk motoru. Vztyčila palec a zadívala se prosebně na toho, kdo kolem ní projel. Nezastavil. Jako ten předchozí. Lily toho měla právě tak dost. Nejradši by to všechno hodila za hlavu a ani jednou se nepohnula. Únava na ni dolehla a chtěla jí vytlačit z vědomí, ale to si rudovláska nemohla dovolit.

A tak velení převzala Bella. Další auto už projíždělo kolem její ruky a Lily na ni mohla jen nechápavě zírat. Když si Bella uvědomila, že právě udělala něco čistě mudlovského, trochu zaraženě se po rudovlásce podívala. 

„Mudlové jsou možná jen mudlové, ale něco vymyslet mohli," přiznala po chvíli, což už byla na zrzku trochu moc.

Na místě se rozesmála. „Naučila jsem smrtijedku mudlovskému životu," pronesla dramaticky, což ji samozřejmě rozesmálo ještě víc. 

A Bella, co už taky jen unaveně pozorovala svět kolem nich, se rozesmála s ní. Ne tím šíleným smíchem, ale něčím, co sama od sebe neslyšela již dlouhá léta. V její společnosti prostě nebylo nic, čemu by se měla smát. A tady, po boku téhle nebelvírky, to nějak našla. Sama si to ještě neuvědomovala, ale právě tahle chvíle byla skvělá. Dřív by to neuměla ocenit, ale teď po celé téhle dlouhé cestě v tom viděla mnohem víc než její stará verze. Jenže smrtijedku nelze napravit navždy. Možná se smála teď, ale časem zase přestane, jak se od ní sluší.

Na to ale nemusela myslet zrovna teď. Zvedla ruku znovu a celá rozesmátá sledovala, jak jim auto zastavuje. 

„Jedete k Londýnu?" zeptala se Bella jednou z vět, co vždycky říkávala její zrzatá spolutrpitelka tohoto projektu.

„Jedu do Oxfordu, možná vám to pomůže," mrknul na ně mladík a Bella malinko zrudla. Co na tom? On byl mudla, tak co. Na tohle nebyl čas. 

„A vezmete nás tam také?" usmála se na něj. Ano, skutečně se usmála. Když to nedokázala její smějící se nepřítelkyně, musela si na tu zodpovědnou hrát ona.

„Nastupte si, dámy," otevřel dramaticky dveře na zadní sedadla svého vozu. 

A Bella už pochopila, proč se Andromeda rozhodla tak, jak se rozhodla. Už dokázala pochopit, proč jí to nedělalo takové problémy. Mudlové byli prostě kouzelní. Je to trochu protimluv, ale každý mudla měl nějaké osobité kouzlo. Možná se to nevztahovalo jen na čaroděje nebo mudly. Možná skutečně záleželo na tom, jaký člověk je, než jak čistou krev má. S těmito myšlenkami by se ale nikde chlubit neměla.

A tak si dvě dívky, co byly rozdílné pouze barvou kravaty, sedly na připravená místa. Byly odhodlány dojet do Oxfordu za každou cenu. Belle moc nepomohlo, když zrzka během minutky usnula. Sama byla z celého vývoje situace zmatená, takže by byla ráda, kdyby se na ni nebelvírka nevykašlala a neodešla do říše snů.

Kdy vlastně začala zrzce věřit? Kdy začala její přítomnost vidět lépe než jen jako nutné zlo? To asi nikdy nepochopím, ušklíbla se nad svými myšlenkami a raději je odsunula do pozadí. A když už si jako mudla nastoupila, mohla se i jako mudla chovat. A tak zapředla hovor s mladíkem, kterému mohlo být tolik, kolik bylo i jí. Kdyby ji teď někdo viděl, nepoznal by ji. Bella ale konečně pochopila kouzlo brumbálova projektu. To, že se pár dní nemusela chovat jako smrtijedka. Kdyby to pochopila dřív, možná by si to víc užila. Možná ale jen potřebovala cestu k pochopení.

Abych tu ale jen nevychvalovala Belliny šlechetné myšlenky, musím dodat, že rozhodně z ní nebyla hodná holka, co dřív neviděla tolik věcí. Ne, jen se možná na svět podívala novýma očima. Brzy by je ale měla vyměnit zase za ty staré. Ano, to přesně udělá. Ale nejdříve má právo na trochu té zábavy. A i když by měla být jen na krátké cestě do Oxfordu, tak proč ne.

Takže jakmile Lily usnula tvrději, Bella se odhodlala mluvit více nahlas a více jako mudlovská holka. Přesně, jak to odkoukala od Lily. Dnes tu neseděla Bellatrix Blacková, dnes tu byla jen Bella, co cestuje s kamarádkou do Londýna. Bellatrix byla odsunuta na druhou kolej, než bude nutno ji vrátit zpět. Nevadilo jí to, věděla, že se Bellatrix vrátí, ale tahle Bella byla jen dočasná. Ale každý zážitek v ní zůstane navždy zakořeněný. A zrovna teď si jeden z těch zážitků tvořila.

***

Hastings vítalo své návštěvníky s otevřenou náručí. Velká cedule oznamovala konečný příjezd do tohoto městečka. Nádraží se plnilo lidmi, co vystupovali se svými kufry, nebo těmi, kdo jen čekali na příjezd někoho známého. Všechno hrálo barvami, které čarodějům přišly sytější a jasnější než jinde. Možná to bylo tou vůní moře, které bylo ovšem ledové a ani zdaleka ne tak lákavé jako vypadalo, nebo snad tím všudypřítomným shonem.

Měli štěstí, že přijeli zrovna v poledne. Nikdo je nepodezíral z ničeho nekalého, protože měli všichni dost práce sami se sebou. Osmičlenná skupina studentů jen chvíli po konci prázdnin nikomu nepřišla podezřelá. Děti se jen chtějí užít poslední zbytky prázdnin, pomysleli si lidé okolo.

Opak ale byl pravdou. Osm lidí rozhodně nebylo obyčejnými lidmi, jak jsme již poznali. Každý z nich měl svá tajemství, své pocity a své problémy. Všechny ale spojovala chuť skončit tohle všechno a vrátit se do Bradavic. Všechny?

Dovolte mi je představit zblízka. Skupinka rozhodně nebyla nevinná, jak vypadala. Byla v ní dívka, která by krásou mohla konkurovat samotnému slunci, jak si myslel jeden z chlapců. Jiná dívka zase byla spíš někým, kdo se nedal snadno vlákat do podivných citů a myslela trochu praktičtěji než ostatní. Chlapec, co netrpělivě očekával setkání se svou milovanou, a jeho nový kamarád, kterému koneckonců nic nechybělo, protože se bavil s další dívkou skupiny. Její bratr se na toto přátelství díval s nedůvěrou, nemohl ho ale odsoudit, protože by tím odsoudil i to svoje. Ani on nebyl bez viny. Další dva chlapci setrvávali v mlčenlivosti. U jednoho to bylo pochopitelné a nikoho to nepřekvapovalo, ale ten druhý býval duší všech rozhovorů. Jeden z nich měl v sobě vinu, která ovšem pramenila z dobrých úmyslů, kdežto ten druhý se začínal obávat svých slov, která naškrábal na kousek papíru a poslal jeho oblíbené osobě. Neměli mnoho společného, snad kromě toho, že jsem je právě spojila do jednoho odstavce, za co by mě ani jeden z nich nepochválil.

Můžeme jen hádat, který byl který. Ale všech osm lidí právě vystoupilo z vlaku a se svými kufry procházeli ulicemi a hledali tu, která ubytovávala jejich další čtyři přátele. Nemuseli hledat dlouho. Od nádraží to byla sotva hodinka cesty.

Je neuvěřitelné, kolik hluku dokáže taková malá skupinka udělat. Všichni se překřikují, snaží se zjednat ticho, nebo se hádají s dalšími lidmi. Do velkého domu, který obývají zatím pouze čtyři lidé, se hrnula pohroma největšího kalibru.

Dívka, co nejistě vyšla na ulici, aby se podívala, kdo to dělá ten nebetyčný randál, zkoprněla úžasem. Sama na nic nečekala a přes celou ulici zaječela pár jmen. Prvně jména těch, kteří obývali domek s ní. Nařídila jim, aby vyšli ven a žádné kecy, abych ji mohla citovat. Pak zavolala jména svých dvou kamarádek. Otočila se na ni dívka s praktickým myšlením a sluníčko skupiny. Rozeběhla se k nim dívka s krátkými vlasy, kterou by si někdo z dálky mohl klidně i splést s klukem.

A i ostatní se začali hledat a shánět po přátelích. Nastalo velké vítání, kterému z dálky stejně nebylo rozumět, protože se z něj stala jen změť hluku a jekotu. Každý se něčeho dožadoval, každý chtěl místo na věci a na sebe. Abych vás neochudila o určité části jejich hovorů, pokusím se vykreslit do nejlepší podoby ty části, které jsem z dálky zaslechla.

„Děláš si srandu?" ječela jedna z dívek, které se objímaly. Další dvě jí jen odpovídaly na mnoho a mnoho otázek. 

„To mi neříkej, že za celou dobu ani jedna," smál se chlapec, který měl ještě před chvílí tolik obav z onoho dopisu. Nyní se ale konečně setkal se svým nejlepším přítelem. 

„Je toho tolik, co ti musím říct," usmíval se kluk na svoji nejlepší kamarádku, se kterou se celých deset dní neviděl. 

„Tolik jsi mi chyběla, lásko," šeptal blonďák v objetí dívce, která si to snad ani nezasloužila.

Na špatné myšlenky a kruté rozhovory teď nebyla vhodná chvíle. Všichni byli unavení a mnoha hodinového pochodu a vlaku a mnoho dní před tímto setkáním. A tak jak se šťastně shledávali, tak se rozhodli, že všechno nechají na zítra. Chtěli spát.

Krátkovlasá dívka jim jako správná hostitelka ukázala pokoje, kam se museli všichni naskládat. Už žádné skupiny, už jako přátelé. Každý z nich si odložil kufr. Pak začal boj o koupelny. V tomto obrovském domě byly celkem čtyři. Stále to bylo málo.

Hodinu po celé téhle akci se unavené dívky sesuly do svých postelí a jemně vklouzly do spánku. V dalších pokojích se zase chlapci hlučně dohadovali o všech věcech, co mohli probírat jen tak vteřinku před usnutím.

A tak kolem třetí odpoledne zavládlo v domě zase ticho. Vyspávali nově příchozí i ti, kteří už tu nějakou tu noc pobyli. Ani jeden z nich toho v noci mnoho nenaspal, takže najít vhodných pár hodin bylo snadné. A protože spánek chyběl všem, další akci v tomto domě můžeme klidně přesunout až na další den.

Kromě myšlenek pár lidí, co se probudili ještě před půlnocí se tu totiž nic nestalo. A i tyhle myšlenky se brzy uklidily do pozadí, protože jejich majitelé opět usnuli. Spali dvanáct hodin v kuse, někteří i více. A proto se tu nemusíme déle zdržovat. Vrátíme se do tohoto domu až ve chvíli, kdy se příštího rána začne rozebírat všechno, co se stalo. Ono totiž všechno bude mít své následky a ani jeden čin nezůstane nepotrestán. Zvlášť, když jejich majitelé jsou všichni pohromadě. Až na pár výjimek, které ale jistě brzy dorazí.

***

„Beru všechno a nehodlám se dělit," zazubila se na všechny Cathy a shrábla hromádku galeonů, kterou právě velice poctivě vyhrála. „Děkuji vám všem za lehké vydělávání peněz," uklonila se všem a rychle si všechny galeony chovala do kapes, než jí je mohl někdo vzít.

„A teď mi řekni, jak jsi to zahrála? Jaké máš podváděcí umění?" začal prohlížet karty Rodolfus. Tahle mudlovská hra ho bavila. Bylo to lehké. Pro Cathy až moc lehké. Narcissa se ušklíbla a začala procházet všechno ještě jednou.

„Ne, že bych ti nevěřila, ale něco tam mít musí," ušklíbla se na zmijozela, který ji počastoval povytaženým obočím. 

„Vážně, Cathy, jak jsi podváděla?" připojil se k nim Remus. Ani on jí nevěřil. Co to bylo za lidi?

Cathy se ušklíbla. „Vážně máte všichni pocit, že jsem podváděla?" smála se. 

„Jo!" řekli všichni tři zaráz. 

„Fajn, jo podváděla jsem, ale nikdo na mě za celou dobu nepřišel, takže se to nepočítá," sebrala od nich karty s tím, že si je uklidí.

„Ne, počkej, to se teda počítá," vytrhla jí Narcissa celý balík z ruky. 

„V kartách to nenajdeš," smála se jí nebelvírka. Ona moc dobře věděla, jak to umí. 

„Tak jak?" vyzvídal Remus. Cathy si povzdechla a posadila se k nim.

„Počítám to. Otočí se jednu balíček a já si pamatuju, který karty byly kdy daný na hromádku, takže si to umím dopočítat, kdo má jaké. Není to složité dívej," rozprostřela karty na stůl a pobídla Remuse, aby je vyskládal do balíčku.

„Teď ho otoč a já ti budu říkat, jaké karty pokládáš na stůl," ušklíbla se a začala diktovat. „Srdcová pětka, kárová osmička, srdcová královna, srdcové eso, dával jsi tam i jiné? Pak máš další tři srdce," mluvila a Remus pokládal karty na stůl v přesně řečeném postupu.

„A já se divím, že nemá problém se zkouškami," povzdychla si Narcissa, která chodila s Cathy do ročníku. 

„Ale ne, tohle je krátkodobé. Stačí, abych přišla za deset minut a už nebudu tušit, jakou kartu kdo položil," smála se Cathy jejich výrazům.

„Tak v tom případě se tu sejdeme za dvacet minut, abych měla jistotu. Chci své galeony zpět," smála se Narcissa na Cathy. Ta jen protočila oči. 

„Fajn. Uvidíme, jak ti to půjde," ušklíbla se na ni nazpátek Cathy a Narcissa se zase zasmála. Už od rána tu vládla příjemná pohoda a dobrá nálada.

„Takže teď máme dvacet minut," otočila se Narcissa na Remuse a přejela mu prstem po rameni. Cathy s Rodolfusem zaúpěli. Bylo to nesnesitelné. Stále dokola a ještě je to nepřestalo bavit. Neslýcháno.

„Jdu vedle, než budu muset zvracet," vstala nebelvírka a zamířila do svého pokoje, ve kterém nebyla od včerejšího pokusu o spánek. A ten se stejně nepovedl. Slyšela, jak se od stolu odsunula druhá židle a Narcissa zvolala něco jako Vy toho naděláte. Pak už nebylo slyšet nic.

Cathy asi záměrně nechala otevřené dveře. Možná to už dělávala automaticky. Rodolfus zase automaticky vešel do jejího pokoje. Ani jeden se nad tím moc nezamýšlel, šlo o zcela přirozené chování. Nemohla bych říct, že si uvědomovali, co dělají, ale oni vlastně nic nedělali.

Chvíli ani jeden nevěděl, co říct. Mlčeli a jen tak se pokoušeli předstírat, že o nic nešlo. Cathy chtěla mluvit, ale nevěděla, jak začít. Nemohla jen tak říct všechno to, co by možná chtěla. A chtěla vůbec? Ano, rozhodně chtěla.

„Včera jsem mluvila s Narcissou," začala a přešla po pokoji k oknu. Když bude předstírat, že to neříká nikomu určitému, možná to řekne lépe. 

„Říkala mi zajímavě věci. Třeba o jedné letní schůzce," pomalu, nabádala se, pomalu. „A také o tom, kdo tu schůzku zorganizoval," doplnila, aby si zmijozel byl jistý, že přesně o něm budou mluvit.

Čekal za jejich zdmi školy. Čekal na ně všechny. Pro některé jako pán a vládce pro jiné jako vrah a mučitel, ale čekal na všechny. Cathy se otočila od okna do pokoje. Teď to nebyla ona a její tajemství, ale on a jeho děsy. Cathy je nechala bezpečně za sebou. Azkaban byl minulostí. A jak se dozvěděla od Narcissy, dřív zemře, než by se dostala do Azkabanu. Bude na seznamu.

„Nebudeme o něm mluvit," zarazil ji chladně zmijozel. Cathy to tak nějak očekávala. 

„Nebudeme, pokud nechceš. Chtěla jsem ti jen říct jednu jedinou věc. Já neodjedu. Nenechám ho tady vítězit," pronesla v příslibu, který si dala už dnes v noci.

Rodolfus se na ni zkameněle zadíval. Ne, to nemohla být pravda. Wrightová přece nemohla být tak hloupá, aby se pokoušela bojovat s někým takovým. Nemohla se jen tak vydat na smrt. Slíbil jí, že už se to nestane. Ne, slíbil jsi, že se nedostane do Azkabanu, našeptávala mu jeho horší polovina. Nebylo to ale totéž?

„A podle toho, co vidím, se ani vám moc nechce být na jeho straně. Ne teď, co?" zašeptala, protože tak nějak tušila, že tuhle konverzaci nemůže vést jen tak v pohodě normálním hlasem. 

Měla ale pravdu, uvědomil si Rodolfus. Před tímto šíleným projektem by se připojil bez váhání, teď ale... Váhal. Skutečně začínal vidět to, co neměl.

„A tak mě v noci napadla taková šílená myšlenka," svěřila se mu Cathy. Chtěla, aby to byl právě on. Aby on byl tím, co bude vykoupen na samém konci. Přemýšlela nad tím mnoho minut, než jí došlo, že někdo takový by se skutečně mohl hodit. Mohli by tak rozmetat samotného vládce temnoty.

„Jak umíš nitrobranu?" zajímala se a přešla od okna přímo k němu. Pokud by to neuměl, nemohla by mu nic svěřit. Mohl si ji ale zlepšit. Mohla by to nějak zařídit. A Cathy se nehodlala vzdát.

„Proč se ptáš?" ozval se nedůvěřivě zmijozel. 

Cathy se ušklíbla. „My nebelvíři možná myslíme přímo a bez zaváhání jsme ochotni nastavit krky za přátele, ale to neznamená, že nedokážeme vymyslet jednoduchý plán. Mohlo by to zvrátit strany," zašeptala s nadějí. Mohlo by to celé vyjít.

„Mám jen základy," přiznal Rodolfus. 

Cathy kývla. „To by mohlo stačit. Pro začátek. Napadlo mě, že když už nikdo z vás nemá na výběr, stačilo by, aby jeden z vás byl trochu na naší straně. Takový dvojí agent," rozváděla svoji myšlenku. 

Rodolfus sebou trhnul. „O tomhle se nebudeme bavit. Nikdy," uzavřel celý rozhovor. 

Cathy se jen ušklíbla. Možná ne teď. Viděla však v tváři tohoto zmijozela, že o tom začíná uvažovat. Viděla, jak zasela semínko naděje do téhle situace. Do jeho hlavy zasadila tu myšlenku, která bude neodbytná. Neprojeví se teď nebo za tři čtyři dny, ale do Vánoc se rozhodně projeví. Rodolfus na ni bude myslet stále častěji a častěji. A přesně to Cathy chtěla. Nemohla dostat výsledek hned teď. Uměla si počkat.

„Kdybys jednou možná chtěl mluvit o něm a o jeho plánech, budu tady. Koneckonců budu tady, ať už budeš chtít mluvit o čemkoliv," přiznala tiše to, co byla pravda. Bude tady pro budoucího smrtijeda.

A tak se prakticky vzato opakovala situace z doby, kdy tu byl poprvé Brumbál. Narcissa s Remusem nevnímali okolí, protože viděli jen sebe, a Cathy s Rodolfusem nevnímali okolí, protože nevnímali nikoho. Kdyby teď vybuchla bomba, ani jeden z nich by sebou netrnul, protože by mohli porušit to objetí, co je drželo při životě. Dávalo jim naději, skutečnou naději. A ta byla v tomhle světě vzácná.

***

Minerva McGonagallová seděla ve svém kabinetě a pokoušela se do mapy zakreslit přibližnou trasu, kterou mohly obě slečny urazit. Pokud se dostaly z Irska, musely přes moře. Minerva ale neviděla žádnou možnost, jak by se ony dvě mohly dostat přes padesát kilometrů čiré vodní masy.

I kdyby to dokázaly, někde by o nich musel někdo vědět. Jenže po nich nezbyla ani stopa. Jednoho večera zmizely z bytu a od té doby je nikdo neviděl. Mohly být prakticky kdekoliv. Byly nezastižitelné. Bylo nemožné najít jehlu v kupce sena a Minerva nemínila pátrat po nemožném.

„Brumbál přece jenom vyhrál," povzdechla si a zabalila mapu s tím, že se ho půjde zeptat. 

To by ale onen člověk nesměl klepat na její dveře. Minerva je s otevřela trochu unaveně a bez nálady. „Zrovna jsem za Vámi chtěla jít," kývla na ředitele, aby vešel dovnitř.

„Dobrý večer, Minervo. Už jste něco našla?" zajímal se Brumbál. Sám zněl neklidně. 

„Ne, jsou nevystopovatelné. Mohly by se dát k bystrozorům hned," zavrtěla hlavou a znovu rozložila mapu s přibližnými tečkami.

„To mi právě dělá starosti, Minervo," přiznal se Brumbál. 

Zástupkyně ředitele se na svého nadřízeného zpříma podívala. „Opravdu? Děláte si starosti teď?" ušklíbala se a vrtěla pobaveně hlavou. Tak Brumbál se strachuje o bezpečí studentů tři dny před koncem té jeho šílenosti. To bylo neslýchané!

„Dělám si starosti, protože je také nedokážu najít," přiznal tiše Brumbál něco, co ho stálo velké úsilí. Hlavně před Minervou, která celou jeho myšlenku odsuzovala už ze začátku. Zbrojila proti němu nejvíc ze všech.

„Pak jsme slušně řečeno v háji," přiznala neochotně Minerva a opět se posadila za stůl. Někde přece musí něco najít. A Brumbál se k ní trochu neochotně připojil. Nesl na tom přece jen část viny...