Mary se až divila, jak lehce jim to jde. Nepřišla žádná kontrola jízdenek nebo něčeho podobného. Projeli celou noc a teď, když začínalo svítat, se jim už klížila víčka. Jenže si nesměli dovolit usnout všichni. A na Mary s Jamesem právě vycházela hlídka. Oba už skoro spali, proto se Mary rozhodla pro rozhovor, který je oba probudí.

„Co jsi vlastně té Lily napsal?" zeptala se Mary a bezděčně si prohrábla vlasy. James ten pohyb sledoval se zájmem. 

„Děláš to přesně jako Sirius," ušklíbl se. Mary také. „Vlastně byste se k sobě hodili. Ty jsi zodpovědná a on je... No je to prostě Tichošlápek," zavrtěl pobaveně hlavou.

„Nechceš si snad taky zahrát tu špatnou hru Dohodíme Mary někoho, že ne?" James se pousmál. Možná by to nebyla špatná hra. Mary by někoho potřebovala. Byla takovou osamělou jednotkou ve světě plném zamilovaných lidí.

„Mary, proč ty vlastně nikoho nemáš?" položil tu otázku, která ho už nějaký ten den trápila. No mnoho dní ne, ale od takové poloviny projektu ano. Mary pokrčila rameny. 

„Asi na tyhle věci nejsem stavěná. Nebyl by tu nikdo, kdo by stál za všechno to trápení, co vidím kolem. Třeba ty a Lily. Já vám fandím snad od samého začátku, ale ani jeden jste se pořádně nemohli dostat k tomu druhému," zavrtěla nesmlouvavě hlavou. V tomhle se rozcházela v názorech s Lenou. Lena byla pro Lily a Snapea, kdežto Mary hlasovala pro Lily a Jamese. Škoda, že Lily samotná pro nikoho nehlasovala.

„Vážně? Já vím o spoustě lidí, co by za to stáli," procházel si v duchu své přátele James. 

Mary se jen ušklíbla. „Jestli myslíš na všechny tři svoje kamarádíčky, tak zapomeň. Nikoho z nich ke mně nedostaneš," uhodla to. 

James se trochu skrčil v náznaku, že pochopil její budoucí výhružky. „A co někdo jiný? Nelíbil se ti snad nikdo z havraspárů? Nebo mrzimorů? Klidně bych vsadil i na zmijozelské," dodal, když Mary pozvedla obočí. 

„Jako koho myslíš? Projeď si náš ročník a hledej. Až někoho najdeš, můžeš mi o něm říct. Musí ale splňovat následující podmínky. Nezadaný, to je důležité, ne úplně hloupý, ani jeden z tvých přátel, čestný nebo upřímný, je mi jedno, jak tomu chceš říkat, a ještě můžeš přidat milý. Pokud najdeš někoho takového, přiveď mi ho. Chci ho jen vidět, nemusím ho mít," ušklíbla se nakonec a nechala Jamese přemýšlet o lidech, co by splnili tuto šílenou podmínku.

„Fajn, vzdávám to, jsi prostě osamělá a budeš osamělá," pokrčil rameny. 

„Díky, nic lepšího si holka nepřeje slyšet. Pravda je sice skvělá věc, ale můžeš s ní zacházet i trochu opatrněji," poradila mu nebelvírka a ušklíbla se znovu.

„Ještě něco chceš o mně vědět?" 

„Tenhle rozhovor jsi začala ty, ne já," bránil se James. 

„A ty jsi ještě neodpověděl na otázku," vrátila mu to Mary. 

James už chtěl něco namítnout, ale byl ušetřen vysvětlování, co skutečně napsal do dopisu pro Lily, protože chodbičkou za sklem právě prošla postava, co všichni znali.

„Co ta tu dělá?" vydechla nevěřícně Mary s Jamesem nastejno. Tím probudili i spícího Franka s Alectou. Ale než se oni probrali, Mary už otevírala dveře do kupé a volala na tu, která jí během těch pár dní scházela. Ani James ji nemohl zastavit s tím, že by s tím vším měla počkat, dokud nebudou na místě.

***

Lena si s ním celou noc povídala. Páni, bylo to... Zábavné. Překvapivě normální. Zábavné a vtipné. Skutečně si to užila. Neměla chuť přestávat. Doháněli to, co kvůli Snapeovi zameškali. Žádné svěřování, jen poznávání. Jako kamarádi. Lena si to uvědomovala, Amycus si to uvědomoval.

Stejně jako si to uvědomoval Xeno a Snape, kteří se po nich byli už několikrát za noc podívat. Lena ji celou prostála v chodbičce opřená o okno. A Amycus s ní. Teď už ale bylo ráno a Lena se chtě nechtě musela jít i trochu vyspat.

„Bylo to fajn," pověděla nakonec. Amycus se usmál. Mohli si tak povídat ještě pár dní. Než budou muset přijet na místo. 

„Už jsem moc unavená, musím se trochu vyspat," pousmála se dívka a začala se prázdnou chodbičkou vracet zpět.

To by jí ale nesměl vyrušit hlas, který tak dobře znala. „Leno?" ozvalo se za ní a dívka se otočila. Tam stál někdo, kdo se matně podobal její kamarádce. Vlasy měla rozpuštěné, ne spletené jako dřív, dívaly se na ni oči plny úsměvu a štěstí. Tohle dlouho neviděla.

„Mary?" zkusila si tipnout, ale to už ji kamarádka drtila v objetí. Jenže Lena se k němu překvapivě neměla. Narazili na druhou skupinu. Konec s jejich životem ve čtveřici. Konec s poznáváním onoho zmijozela. Už tu nebyla jen za sebe, teď jí přibyla Mary.

„Ach Merline, já tě tak ráda vidím. No, nebylo to skvělé? Řekni, že to bylo skvělé!" ječela na celý vlak, až se kolem začali stahovat lidé. Mudlové. A s nimi i jejich strážci pořádku. V tomhle případě strojvůdce, který si přišel zkontrolovat, co se tu děje.

„Neuvěříš mi to, ale nějak ani nejsem ráda, že to končí. Bylo to opravdu šílené, ale Alice měla pravdu, užila jsem si to," vykládala Mary trochu vystresovaně. Nedostatek spánku se projevil na jejím úsudku. To už z její strany přibíhal James s Alectou a za Leninými zády se zjevil Amycus s Xenem.

A pohroma všeho druhu byla na světě. James si vzpomněl na Maryin typ kluka, ve kterém právě spatřil Xena, nevědom si toho, že je tento kluk zadaný jistou havraspárkou. Začal Mary vykládat cosi o dokonalosti, ale Mary ho odbyla pohybem ruky a dál mluvila k Leně.

„Amycusi?" vytřeštila na něj Alecta oči, nečekala, že ho uvidí tady. Všichni na sebe začali něco křičet, jak byli plni dojmů z uplynulých deseti dní.

„Tak co se to tady děje?" postavil se k nim ještě výpravčí, který měl za úkol jim všem zkontrolovat lístky. A ty měla jen jedna skupina. 

„No, my jsme..." začala vysvětlovat Mary, ale muž kolem čtyřiceti let se nedal uplatit na roztomilou nebelvírku.

„Aha. Lístky máte nebo nemáte?" zeptal se ještě jednou a zabodl pohled do Alecty, která oči sklopila. To jako odpověď stačilo. „No, vypadá to, že za chvíli budeme stavět v Londýně, takže se všichni, co tu jste, seberte a vystupte si," promluvil muž a vlak se jako na povel začal zastavovat.

Zdálo se, že poklidná cesta do Hastings byla přerušena Londýnskou nehodou. A zatímco se Mary postarala se svojí skupinou o jejich kufry, Lena se pokusila vyjednat pro ně ještě kousek ochoty. „Ale my lístky máme, podívejte," podala je muži a nesměle se usmála.

Muž se na ni znovu zadíval a pak vzal lístky. „Ano, lístky sice máte, ale na včerejší vlak, který už tudy dávno projel. Je mi líto," roztrhl neplatné cáry papíru a Lena potlačila vyděšené vyjeknutí, jak se její plány bortily jako mávnutím hůlky.

Nikdo z toho nebyl nadšený. Všech osm lidí se najednou ocitlo na dlažbě londýnského nádraží. Ani to nebylo King's Cross. Prostě jen nějaké to uprostřed města. Oběma skupinám končily ty jejich vlastní chvíle a nevěděly, jak reagovat před tou druhou. To, co mělo nastat až za tři dny, nastalo teď.

„A jsme zase na lavičce," povzdechl si zhnuseně Snape, kterému už ale nikdo nevěnoval pozornost. 

„Promiň, nechtěla jsem tolik vyvádět," omlouvala se Mary své kamarádce. Ta už ale byla napružená z minula.

„Nechtěla? A co jsi nechtěla? Nechtěla jsi tam jen tak vlítnout a začít na všechny křičet? Mohla sis to odpustit, nijak jsem netoužila po brzkém setkání s dalšími lidmi," vyhrkla Lena kysele a celá skupina Mary se zatvářila překvapeně. Ta Lena promluvila kysele. Brumbálův projekt skutečně mění lidi.

„Na další vlak nemáme peníze, navíc jede až zítra ráno. To mi prosím pěkně vysvětlete, co s tím hodláte dělat. Já už nebudu dělat nic. Můžete za to všechno vy, já se vás o nic neprosila," zakončila svůj výstup dívka, která očividně poprvé vypustila svůj potlačovaný vztek.

Pak se prostě sebrala, vzala svůj kufr a rozešla se pryč z nádraží. Pryč od všech těch lidí, co ji nechápali. Ona chtěla přece jen trochu normální vztahy kolem sebe. Kamarádství, lásku nebo nic. Proč to muselo být všechno tak složité?

Vážně na to už neměla nervy. Celý tenhle projekt byl pitomost. Pitomý Brumbál, pitomá Mary, pitomý vlak. A pitomá jsem hlavně já, povzdechla si Lena. Na co jsem to myslela? O čem jsem to vůbec přemýšlela? Proč jsem nepřemýšlela.

Lena nedošla daleko. Vztek zmizel během chvíle a ona se mohla otočit a jít zpátky. Co od toho všeho vlastně čekala? Všechno jednou končí a skončit muselo i tohle krátké období. Prostě a jednoduše teď cestují s Mary, Frankem, Alectou a Jamesem.

Jak se ale snesou James se Snapem, to jí zůstávalo záhadou. A vlastně ji to ani nezajímalo. Snape ji nezajímal. Zradil ji. Podvedl ji. Zlomil ji. To se nedalo odpustit, tak proč by se měla starat? Ne, není nikdo svatý. Ne, ona není svatou Lenou, proto ji to nemusí zajímat. Je jen člověk s mnoha pocity, které se právě teď pohybovaly pod bodem mrazu.

Když se vrátila ke skupině, našla je přesně tak, jak je zanechala. „Omlouvám se, tohle jsem přehnala," pousmála se a sedla si na malou zídku u záhonu vedle Mary. 

Ta se na ni unaveně podívala. „V pohodě, já to přehnala taky," kývla na ni, ale Lena viděla, že to ještě nepustila z hlavy. Stále o tom uvažovala.

Lena nebyla v pořádku. Dřív bývala uvolněnější, klidnější. Vyrovnanější. Ale to i Mary. Obě si bývaly dost podobné. Jenže obě dvě brumbálův projekt změnil. Všichni se změnili. Ať už to byla Alecta, co se nepřestávala bavit s Frankem, nebo Amycus, co se stále trochu starostlivě díval po Leně. James, co si stále myslel na Lily a jeho dopis pro ni, nebo Xeno, co se nemohl dočkat setkání s Pandorou.

Všichni se změnili a zjistili, že to, co považovali za důležité, už možná tak důležité není. Poznání objevili všichni. Ať už o sobě samých nebo o světě kolem nich. Zjistili, že jim lidé, které považovali za samozřejmé, chybí. Chybělo jim toho víc. Pro obě skupiny šlo o zlomový bod poznání.

Lena se na ně všechny zadívala. Nikdy nezapomene. Stejně jako Mary. A James. A Alecta. Nikdo nezapomene. Lena se pro sebe pousmála. Byli to ale dokonalá skupinka čekající na večerní vlak.

***

Neměla se sem vůbec vracet. Kdyby ji Lucius jen přemluvil k další noci. Jenže ona se chtěla vrátit. A tak se vrátili. A potkali ji. A jeho. Dva nejobávanější čaroděje Bradavic. A oni čekali na ně. A proč? Protože měli průšvih. A pořádný.

„Slečno Bonesová, pane Malfoyi," oslovila je Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele, chladně. Byla z ní přímo cítit autorita a čišel z ní jen chlad. Tohle byla žena, která učila děti poslouchat pravidla. To ona byla obávanější než mnozí jiní. Právě McGonagallová udělovala nejpřísnější tresty.

A teď chystala jeden na ně. Přísně se na ně všechny zadívala a podpořena Brumbálovým kývnutím se postavila proti drobné mrzimorce a vyjevenému zmijozelovi. Toho už od rána příšerně bolela hlava. Netušil, co se stalo a proč ho bolí, ale téměř se to nedalo vydržet. Nikdy něco takového nezažil.

Amélie se zase bála jen špitnout. Ceknout nějakou malou věcičku, která by jim mohla zavařit ještě víc. 

„Slečno Bonesová, vysvětlete mi, kde jste byla. A kde přesně jsou slečny Evansová a Blacková," upřesnila Minerva to, co ji na tom všem zajímalo nejvíce. Ať už byla nestranná, jak chtěla, vždycky se bude o svoje nebelvíry zajímat víc. Zdravotní stav pana Malfoye jí byl slušně řečeno ukradený a slečna Bonesová už ji také neuvěřitelně štvala.

„Poznávali jsme mudlovský svět," zkusila to Amélie, ale zjistila, že pokusem o zlepšení situace si to ještě zhorší. 

Na Minervině tváři projely snad všechny druhy emocí. Prvně překvapení, pak znechucení a výraz, který připomínal někoho těsně před vypuštěním Avady. I Minerva si uvědomovala, že k tomu nemá daleko. Kam se ale poděly ty časy, kdy mohla po všech beztrestně pálit kouzla a nestíhala by ji za to komise ustanovená ministerstvem?

„Slečno Bonesová," pronesla ledově a tak pomalu, jako by si vychutnávala Améliino utrpení. „Chcete mi říct, že jste si nevšimla, že se už víc než dva dny postrádají vaše..." otočila se na Brumbála, jaké by dal slečnám pojmenování.

„Zkuste to pomocí členů skupiny," napověděl jí mile. On tu byl jako ten hodný. Zlý a hodný profesor. A dokud nepřijde učit Snape, bude Minerva hrát toho zlého. Minerva se zase otočila zpět na provinilé lidi.

„Tak kde jsou?" vyštěkla po nich nerudně. Trpělivost došla, veškerá schovívavost zmizela s Améliinými slovy a její srdce se proti této mrzimorce zatvrdilo. 

Amélie sebou trhla. „Já nevím. Nic neřekly, prostě zmizely," oznámila nejistě. Netušila, co by měla říct. Snad to, že ve chvíli, kdy jí mozek vylétával z těla při oné scéně ve vaně, si nestihla všimnout postav, co zmizely? Nebo snad to, že si jejich zmizení spojila dohromady až dlouhé hodiny po něm?

„Tak za tohle vás dva nemine trest," slibovala Minerva tiše ale stejně tak hrozivě. Do toho tichého tónu vměstnala veškerou nechuť k tomuto projektu. Všechno, co nemohla dát najevo, protože si na svém nápadu Brumbál tak zakládal. A ona by si tak přála říct mu svými vlastními slovy to, co si o tom celém myslí.

„Minervo, nemusíte hned tak přísně. Oni vlastně za nic nemohou. Neměli za úkol držet se pohromadě. Nemůžete je vinit z ničeho jiného než pramalého zájmu o své okolí, což se dá pochopit vzhledem k okolnostem," namítal Brumbál a trochu se pousmál. Ach, jako vždycky stál Brumbál proti Minervě.

Vlastně už by to mohlo mít speciální dodatkové kapitoly. Brumbál vs. McGonagallová. No neříkejte mi, že by to nebyl ten největší trhák v dějinách světa kouzel. Brumbála to vlastně napadlo okamžitě. Jako jeden z mnoha dalších jeho geniálních nápadů. A samozřejmě se Minervě nebude líbit. Ale už se jí někdy nějaký jeho nápad líbil?

„Brumbále, víte co? Jistě, souhlasím s Vámi. Udělejte s nimi, co chcete. Mně už je to jedno. Najděte mi slečnu Evansovou zpět nebo si ji najdu sama," slíbila mu a lehce přimhouřila oči. 

Brumbál se na ni trochu překvapeně zadíval. Tolik odvahy... Ale Minerva byla přece z Nebelvíru, kde se odvaha pojídá s ovesnou kaší k snídani.

„Nic Vám nebrání. Můžete ji začít hledat klidně hned," kývl Brumbál. Sám si ještě jednou vyslechne verzi Amélie a Luciuse, než začne pátrat. 

„Víte co? Asi to udělám. Uvidíme, kdo z nás ji najde první," slíbila mu jeho zástupkyně jako výzvu. Když už projekt, tak projekt!

Amélie s Luciusem na to mohli jen tupě zírat a předstírat, že tu nejsou. Jedině tak se vyhnou přísnému trestu profesorky. Ta se ale brzy po své řeči přenesla pryč. Její vlastní akce se právě rozjíždí. Akce Zachraňte Evansovou byla spuštěna.

***

Na začátek by bylo dobré uvést, že Lily a Bella se toulaly kdesi v divočině a stopovaly jedno auto za druhým. Velmi pomalu se tak přibližovaly Londýnu, po kterém tak toužily. Byla to jejich jediná záchrana ve světě šílených možností. A tak si vlastně teď i přišly. Byli šíleně mocné. Dokázaly se o sebe postarat bez kouzel, bez prostředků a bez přátel. Možná byly neporazitelné. Spojení Nebelvíru a Zmijozelu tedy opět slavilo úspěch.

O spojení těchto dvou kolejí přemýšlela i Amélie. A mnohokrát a přímo doslova. Spojili se snad pětkrát jen za tu chvíli, co Brumbál odešel. Jenže Amélie už z toho nic necítila. Přestávala být tou, na kterou si hrála těch prvních pár dní. Možná ta stará Amélie nebyla špatná, pomyslela si jen vteřinku před tím, než usnula.

Co k tomu dodat? Spánek byl důležitý pro všechny skupiny. I pro Cathy, která toho během posledních nocí mnoho nenaspala. Teď ale spinkala nádherně. Ráno se probudila konečně odpočatá a mohla si tak namluvit, že za to vděčí změně prostředí ložnice. Její noční soused v tom viděl něco mnohem lepšího. On sám spal lépe. A celý den na to nemohl přestat myslet. Proč zrovna on musel mít tak zašmodrchaný život? Stejně tak si to říkala příštím dnem Narcissa, kterou čekala ta nejtěžší volba. Na jedné straně viděla svoji rodinu a přátele a na té druhé Remuse a nové přátele s novými možnostmi. Nebylo to jednoduché, ale pro Narcissu nebylo nic nemožné. A své o tom věděl i Remus, který si ne poprvé za těch pár dní uvědomil, že Narcissa je člověk, na kterého už hned tak nenarazí. Otázkou pro něj zůstávalo, jestli on je tím člověkem pro Narcissu.

Tohle všechno znal i Amycus s Lenou. A nejen oni. Celá jejich osmičlenná skupinka se dočkala večerního vlaku, kam nasedli bez potíží. Jejich cesta tak bude zítřejším ránem dokonána. Všichni vystoupí v Hastings a dají se na pochod do Siriusova, Alicina, Regulusova a Pandořina soukromí. A že těm by se soukromí ještě pár dní hodilo.

Sirius věděl, že udělal správnou věc, ale jeho tělo to chtělo jinak. Stejně tak Pandořino. Jak dlouho proti tomu všemu dokážou bojovat? Jak dlouho lze potlačovat tak silnou touhu? A Sirius si kromě toho zajistil i absenci Alice. Ztratil Alici pro Pandoru, kterou stejně nezískal. Nevědomky dával té holce všechno, co kdy měl. Pandora mu zase věnovala svůj vztah s Xenem, který půjde velmi brzy do kopru. Přímou cestou. Oba dva něco obětovali a nic nedostali na oplátku? Byla to spravedlnost nebo se jen někdo nad nimi rozhodl, že jim nedá to, co by chtěli? O tom přemýšlela i Alice, jež dočistila vířivku s Regulusem. A jak jinak ji mohla otestovat než přímou cestou do jejích hlubin?

A do hlubin pátrání se vydala i Minerva McGonagallová, která začala zjišťovat všechny možné cesty z ostrova Irska. Tušila, že se dívky pokusí vydat někam, kde to znají. A kde to znají čarodějky, když ne v londýnských ulicích blízko Příčné? Ano, přesně takhle musí pátrání začít.

A Brumbál se s tím zatím nestresoval. Nechal všechno na nich. Amélii s Luciusem přenese až posledním dnem. Dřív mu to za to nestálo. A Amélie navíc pár dní potřebovala. A Brumbál jí je jako správný ředitel poskytne. Stejně jako sobě.