Studentům Školy čar a kouzel v Bradavicích nastalo pár neuvěřitelných dnů, během kterých si sousta z nich začala vyprávět o psychicky narušeném profesoru lektvarů.

Severusova nálada byl natolik nepředvídatelná, že vzbuzoval obavy i u svých kolegů. Nikdy se nedalo říct, zda bude apaticky sedět a téměř nevnímat nebo naopak začne vybuchovat vzteky jako rozbouřená sopka.

A tak se mu raději všichni vyhýbali. Jediný, kdo jeho chování chápal a snad i toleroval byl ředitel školy. Domníval se nebo spíše doufal, že je na dobré cestě uvědomit si, že jeho reakce nebyla zrovna nejlepší.

Sám Severus se utápěl v rozporuplných myšlenkách a nebyl si jist, jestli se nezbláznil. Stále měl vztek. Jak by taky ne, když se mladík zachoval jako blbec a ne jako rozumně myslící tvor. Přitom Severus by pravděpodobně dokázal Harryho plán skousnout, kdyby o něm však věděl.

Když ho zrovna neovládal vztek, do popředí se dostával strach a lítost. Litoval, že se k Harrymu otočil zády a ani jednou se na něj nepřišel podívat a měl obrovský strach, že se Brumbál nemýlí a Harry opravdu umírá. Umírá a on není s ním.

Týden uběhl od rozhovoru s Brumbálem a Severus se rozhodl, že bude muset ředitele navštívit.

Vpadl do ředitelny a zastavil se v půlce pohybu, poněvadž Albus Brumbál měl návštěvu.

Starý muž sedící proti řediteli měl zjevně již něco za sebou, přesto však působil energickým dojmem. A Severus cítil ohromnou magii, která z muže sálala.

„Omlouvám se, řediteli. Přijdu-“

„Není třeba, už jsme skončili. Děkuji Thomasi, snad mi tvé poznatky pomohou.“

Návštěvník se na svůj věk hbitě postavil a podal Brumbálovi ruku.

„To doufám, rád bych Harryho konečně osobně poznal. Sbohem Albusi.“

Přešel je krbu a vzápětí zmizel v zelených plamenech.
Albus Brumbál se otočil zpět k Severusovi.

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“

Profesor lektvarů na okamžik vypadal, ztratil řeč, ale vzápětí nasadil svou obvyklou nicneříkající masku.

„Ano. Chci vysvětlení. Co se vlastně děje s Potterem?“

„S Potterem?“

„U Merlina Brumbále! Budeme si hrát se slovíčky?!“

„Mám ten dojem, že jsem ti to už řekl.“

„Řekl? Řekl jste mi pouze že umírá a že na jeho stavu mám vinu i já! Nic víc! Kdo byl ten chlap, který by Harryho rád poznal?“

Bylo po klidu. Sopka opět vybuchla a Severus si ani neuvědomoval, že zvýšil hlas.

„Sedni si, Severusi.“

Profesor s odfrknutím usedl a netrpělivě sledoval ředitele školy.

„Nejprve mi odpověz na mou otázku a to naprosto upřímně. Proč to chceš vědět?“

Severus chtěl něco namítat, ale nakonec mlčel. Věděl, že proti Brumbálovi nemá šanci, tak se zamyslel. Proč to vlastně chce vědět?

Protože mu ten zatracený kluk chybí, sklepení je bez něj prázdné a tiché a protože i přes veškerý vztek, který cítí, Harryho Pottera miluje.

„Protože mi na něm záleží.“

Zaobalená, přesto pravdivá odpověď. Záleželo mu na něm a rozhodně nehodlal být tím, kdo způsobí jeho smrt.

„Trvalo ti dlouho než jsi si to uvědomil. Dobrá, řeknu ti co vím, ale co uděláš pak, bude už jen na tobě.“

Severus pouze přikývl a pozorně poslouchal.

„Muž, kterého jsi zde viděl, se jmenuje Thomas McQueen a je kromě Harryho jediným přeživším s vloženým magickým jádrem. Potřeboval jsem se ujistit ve svých domněnkách a proto jsem ho pozval.“

Albus se odmlčel a zdálo se, že hledá vhodná slova.

„Jak jsem se obával, Harryho stav má na svědomí jeho vlastní podvědomí. Dvojité magické jádro ovlivňuje tělo jako celek a to včetně emocí, takže Harry vše cítí v  mnohonásobně vyšší míře. Měl jsem tohle tušení už když se začal rozvíjet vztah mezi vámi dvěma a Thomas mě v tom pouze utvrdil. Harry tě miluje mnohem více, než by se mohlo zdát, ale zároveň má mnohonásobně větší strach z tvé reakce na jeho chování.“

„Chcete mi říct, že se bojí natolik, že riskuje svůj život?“

„Tak nějak. Harryho podvědomí stále pracuje a vnímá dění kolem. Strach, v tomto podvědomí zakořeněný, se ještě prohloubil, protože jsi se u Harryho ani jednou nezastavil. Má za to, že jeho obavy byly oprávněné.“

Severus mlčel. Věděl, že Harry je impulzivní a často jedna podle pocitů a ne rozumu, ale že by mohla nastat taková šílená situace, to ho nikdy nenapadlo. Brumbál však pokračoval.

„Harryho tělo nabralo zpět potřebnou sílu, jeho magie je dokonce vyšší než byla předtím, ale vědomí, které je dlouho mimo tělo, ztrácí sílu a umírá. Jsou to již dva týdny a to je příliš dlouhá doba. Ani Thomas mi nedokázal odpovědět, kolik času Harrymu zbývá.“

Severus však neposlouchal. Beze slov přešel ke krbu a vydal se na Grimmauldovo náměstí.

„Snad není příliš pozdě, chlapče.“

Albus si slova zašeptal spíše pro sebe a doufal, že se situace konečně urovná.