„K čertu!“

Harry se převaloval na posteli a nemohl usnout. Honilo se mu hlavou tolik věcí, které mu nedávaly klidu. Nejenže se snažil vymyslet smysluplný plán na ochranu Snapea, ještě se i po několika hodinách nevzpamatoval ze svého rozhovoru se Snapem. Nedokázal by snad ani spočítat, kolikrát byl na profesora lektvarů drzý a nikdy neměl daleko k nějaké nevhodné poznámce.
Všiml si toho už dříve, že se v přítomnosti Snapea cítí zvláštním způsobem nesvůj, ale aby nebyl schopný chovat se tak, jak je zvyklý? Nyní si dával pozor na to, jakým způsobem se Snapem mluví i co vlastně říká. Svým způsobem to byla příjemná změna, bez hádek a urážení, i když to, co předvedl v ředitelně bylo opravdu hrozné.
Ale... Albus měl pravdu. Proč se mu tak jedná o profesorovo bezpečí? Proč se mu všechno uvnitř těla bolestivě svírá při myšlence na Snapeovu smrt? A proč měl ksakru takovou radost, když zjistil, že se na něj profesor lektvarů nezlobí?
Harry se posadil a s povzdechem se protáhl.

„Je to jasný, už jsem se úplně zbláznil.“

Měl žízeň a jediné vhodné místo, kam mohl jít, byla kuchyň v tomhle bytě. Bohužel. Na chvíli zvažoval, jestli se nepokusí raději usnout, ale sucho v krku mu jasně dávalo najevo, že bez napití neusne. Tiše se zvedl a s hůlkou v ruce opatrně otevřel dveře.

„Lumos!“

Svítil si na cestu, zatímco se neslyšně plížil do kuchyně. Natáhl se pro sklenici, ale vzápětí se všude kolem něj rozlilo světlo.

„Domnívám se, že není potřeba, abyste se zde plížil jako zloděj, Pottere.“

Harry leknutím upustil sklenici a ta se s rachotem rozbila. Otočil se se záměrem omluvit se, ovšem slova se mu zasekla kdesi v hrdle, když spatřil profesora lektvarů v županu. Nasucho polknul a dál na Snapea zíral.

Ten mezitím se svým typickým úšklebkem opravil rozbitou sklenku a zatímco kolem Harryho procházel vtiskl mu ji do ruky

„Dobrou noc, Pottere.“

„D-dobrou....“

Harry se díval na místo, kde před okamžikem zmizel Snape. Srdce mu bilo jako o závod a do tváří se mu nahrnula červeň. Stále měl před očima odhalenou hruď svého profesora.

„Idiote! Jasně, že nechodí spát v hábitu!“

Měl sám na sebe vztek. Zase byl vykolejený a choval se jako blbec. A proč se vlastně červená? Dělá, jako kdyby ještě nikdy neviděl žádného ze spolužáků v županu nebo při převlékání!

Rychle si do sklenky nabral vodu a zmizel do svého pokoje. Ať se však snažil sebevíce nedokázal vymazat dotěrné myšlenky směřující k Snapeovi, spícímu na opačném konci bytu. Při sebemenší vzpomínce na něj, se mu znovu rozbušilo srdce a cítil se zvláštně. Jako kdyby ho čekal famfrpálový zápas...
Prudce se posadil a několikrát se zhluboka nadechl. Před famfrpálem je nadšený a vzrušený z nastávající hry, jak ho jen napadlo přirovnávat Snapea k famfrpálu!

„Je to celou tou situací. Už se pomalu nevyznám sám v sobě a proto se chovám tak divně. Jo, přesně tak to je. Nic jiného v tom není.“

S tímto přesvědčením si zpátky lehl a zavřel oči doufajíc, že konečně usne.