Hoseok na okamžik zaváhal, než vykročil a srovnal s Taehyungem krok. Potáhl z cigarety, vyfoukl kouř. Blbý zvyk. Nějak se ho nemohl zbavit. Nejdřív kouřil jen v baru s kamarády, ze začátku čistě pro ten pocit rebelství. Nalepilo se to na něj a případné zničení zdraví mu nestačilo jako důvod k tomu, aby přestal. Hodil špaček do hlíny v záhonku s nejbližším stromem, šlápl na něj a promnul si prsty čelo. Bolest se pořád stupňovala, jak alkohol a nedostatek spánku dělaly své. Potřeboval prášek a sprchu. V noci nebyl schopen dojít domů, a Namjoonovi rodiče byli mimo město, tak nakonec zakotvil u něj v bytě. Aspoň mu nebylo špatně.

Taehyung mlčky kráčel vedle něj, pohled sklopený k chodníku. Možná měl riskovat poblitou podlahu v metru, sebrat se a jít doprdele. Tohle nebyla zrovna jeho vysněná představa, jak strávit volný den.

Přesto mlčky kráčel po jeho boku směrem k rybí restauraci a užíval si toho absolutně nejvíc přirozeného ticha na světě. Teda, ne že by bylo jejich mlčení kdovíjak nepříjemné, hlavně když měl pocit, že si za chvíli bolestí urve hlavu... A navíc ani Taehyung nevypadal, že by nutně potřeboval zapříst konverzaci.

Hoseok ale rád mluvil, tak pro něj byla situace trochu divná - žádné doživotní trauma mu z toho nejspíš nehrozilo, tak se tím nehodlal vůbec zabývat. Navíc netušil, o čem by se zrovna oni dva mohli spolu bavit. Konverzace o počasí mu způsobovala osypky, kdyby se zeptal na Taehyungův život, připadal by si jako kokot, a kdyby začal random mluvit o tom, jaký byl večer v klubu, do kterého chtěl Taehyunga pozvat, ale bohužel nepozval, protože je příliš velký srab a stejně by ho tam neměl jak dostat, protože občanka a - hm. Mistr výmluv, Jung Hoseok, těší mě, pomyslel si s vnitřním úšklebkem.

Vůbec se nezabýval tím, že spolu mlčí jak dva idioti.

Blížili se k cíli - aspoň k tomu Taehyungovu. Rybí restaurace se před nimi objevila, jakmile zahnuli za roh. Hoseok stejně nechápal, jak někdo mohl bydlet na takovém místě. Pokud dobře porozuměl situaci, Taehyung neměl moc peněz a nemohl si dovolit dražší nájem. Což taky podněcovalo jeho zvědavost, protože si neuměl představit, že by Taehyung bydlel sám. Ale pokud jeho rodiče opravdu zemřeli, s kým bydlel? Nemohl vážně bydlet sám, ne?

„Tak... ahoj."

Hoseok překvapeně vzhlédl. Neuvědomil si, kdy přesně se dostali až před vchod. Naprázdno otevřel pusu a zase ji zaklapl, jak si uvědomil, že otázka, kterou měl na jazyku, nebyla ani v nejmenším vhodná.

„Jo, ahoj," hlesl jen a otočil se Taehyungovi zády.

Než došel ke stanici, začalo pršet.

+++

Lhal by, kdyby tvrdil, že se mezi nimi nic nezměnilo, přestože tomu na první pohled nic nenasvědčovalo. Hoseok si hleděl svého, bavil se se svými přáteli, zatímco Taehyung dělal poslušného pejska svým takzvaným kamarádům. Někde mezi těmi chvílemi, kdy každý z nich žil ve svém světě, se jejich pohledy občas setkávaly, a Hoseok v nich vnímal něco jako jejich vzájemný rozhovor, jehož význam postrádal. Ale bylo tam něco, co patřilo jenom jim.

„Poslyš," drcnul do něj Jin najednou, a když si byl jistý, že mu Hoseok věnuje pozornost, pokračoval, „co vy dva spolu máte?"

Hoseok se na něj nechápavě zamračil, co?

Jin protočil očima: „Prosímtě. Furt na něj čumíš."

Aha, napadlo Hoseoka, a jako na povel opět stočil pohled na Taehyunga. Chlapec seděl tiše ve své lavici a Hoseokovi připadal nějaký napjatý a ztuhlý, jako by seděl na židli jen s veškerým sebezapřením, které v sobě našel. Matika, jistě. Nedivil se, že je Taehyung tak nervózní poté, co mu profesor Hwang řekl. Navíc ho celý týden terorizoval nepěknými poznámkami a vyvolal ho k tabuli, kdykoli mohl - takže pořád - pod záminkou, že nestrpí nedisciplinovanost žáků. Takže stačilo, aby Taehyung uhnul pohledem jinam než na tabuli, a byl jeho terčem.

„Jen je mi ho líto," promluvil tiše k Jinovi. „S Hwangem zrovna nevyhrál."

Jin si ho změřil podezíravým pohledem, ale nakonec přeci jen chápavě přikývl. Znepřátelit si profesora Hwanga znamenalo skončit na sezení u školního psychologa - přinejlepším. A teď navíc měli dvouhodinovku.

„Nechtěl bych být v jeho kůži..." zamumlal Jin.

„Hm," přikývl Hoseok a přinutil se odvrátit zrak ke svému sešitu z korejštiny - zapomněl si udělat úkol.

Profesor Hwang nešetřil Taehyunga ani dnes, a když byl chlapec před tabulí už popáté, ruka s křídou se mu klepala. Hoseokovi bylo Taehyunga opravdu líto, a když Hwang napsal další zadání a rozhlédl se po třídě s jasným úmyslem, přihlásil se dřív, než profesorův pohled spočinul na Taehyungovi.

„Měl byste se hlásit častěji," zabručel profesor a nespokojeně mlaskl.

Hoseok nic neřekl a rychle zaplul zpátky do své lavice. Měl kurevské štěstí, že to vypočítal správně, jelikož víc improvizoval, než aby doopravdy věděl, co dělá. Jeho svědomí Taehyunga před mučením nezachránilo, protože byl očividně jediný idiot se spasitelskými sklony, nicméně měl dobrý pocit z toho, že se alespoň pokusil.

+++

Ignoroval Jinův všeříkající pohled, když se najednou až příliš rychle rozhodl, že musí na záchod pět vteřin poté, co Taehyung doslova vyběhl z jídelny. Uznával, muselo to vypadat nanejvýš divně, ale poté, co slyšel rýpavé poznámky na Taehyungův účet, a pak ho viděl tak rychle zmizet, žaludek se mu sevřel v křeči. Vzpomínka na Taehyungův záchvat byla až příliš čerstvá a děsivá, a představa, že by se to stalo znovu...

Kroky instinktivně mířily ke střeše. Nebyl si jistý, že ho tam najde, ale bylo to jediné místo, kde si myslel, že by ho najít mohl. Nepletl se. Taehyungovy vzlyky slyšel už ze schodů. Jen brečel, oddechl si Hoseok a vyšel po schodech nahoru. U dveří se ale zastavil, nohy odmítaly jít dál. Hoseok si vzpomněl, jak ho tady našel poprvé, a celá situace mu přišla úplně stejná. Až na to, že teď znal Taehyungovo tajemství. Couvnul od dveří, sešel po schodech dolů a nechal Taehyunga samotného.

„Jsi idiot," otituloval sám sebe.

Opřel se o stěnu vedle schodiště, vytáhl mobil a napsal Jinovi, že si může vzít jeho puding a ať mu vezme batoh. Do jídelny už se nechystal. Taehyung se objevil pár minut poté, a Hoseok si všiml, jak sebou polekaně cuknul. A taky mu neunikla ta úleva v očích, když Taehyung zjistil, že je to jen on. Aniž by něco řekl, podal mu papírový kapesník, odrazil se od zdi a zamířil chodbou do učebny. Taehyung ho nenásledoval.

Když ho později viděl sedět mezi těmi idioty a bezstarostně se smát jejich vtípkům, vařila se mu krev, a jen stěží odolával touze jít za ním a dát mu facku. Jak s nimi mohl pořád trávit čas, když ho jenom uráželi? A jak se doprdele mohl tvářit, že mu nic z toho nevadí, když pak jak děcko brečí na střeše?

Zavrtěl hlavou sám nad sebou a rozhodl se to ignorovat. Ne že by mu to šlo, ale mohl se tak aspoň tvářit, že jo. Ostatně to nebyla jeho starost, nebyl přece Taehyungova chůva, aby ho pořád kontroloval, že. Když dokázal přežít i se svými záchvaty až doteď, dokáže to i nadále i bez Hoseokovy pomoci. Vztekle se zakousl do čokoládové tyčinky a zaklapl učebnici literatury. Nemohl se soustředit na učivo, když měl v hlavě pořád toho blbečka.

„Proč je nepošleš doprdele?" zeptal se ho o pár dní později, když Taehyung vylezl ze záchodové kabinky, oči opět zarudlé pláčem.

Taehyungovy odpovědi v něm probouzely sklony k násilí. Prý jsou to kamarádi, prý ho mají rádi a jsou na něj milí. Nechápal ho. Nedokázal to pochopit.

„Všiml sis, že tě šikanují?" zeptal se podrážděně, když sledoval, jak si Taehyung oplachuje obličej studenou vodou.

„Tak to není," řekl jen Taehyung, otřel si obličej a podíval se na svůj odraz.

Pořád na něm bylo vidět, že brečel, ale nebylo to tak strašné. Stejně si toho nikdy nikdo nevšiml, tak nemělo cenu se tím trápit.

„A jak to je?" zvedl Hoseok tázavě obočí.

Taehyung pokrčil rameny: „Baví se."

„Tím, že tě urážejí?"

„Neurážejí mě," bránil se Taehyung, pohled sklopený ke svým dlaním.

„Jsi fakt tak blbý nebo to jen hraješ?" vyjel po něm nakonec, už docela rozčílený.

Ale Taehyung se pouze usmál, tím svým typickým idiotským způsobem, který Hoseoka vytáčel k nepříčetnosti a měl chuť mu ho z obličeje smazat svou pěstí, aby se Taehyung konečně vzpamatoval.

„Dělej, jak myslíš," zavrčel a prošel kolem něj ke dveřím.

Taky by měl se sebou něco dělat. Měl pocit, že pronásleduje Taehyunga jako stín, přestože si řekl, že se o něj vůbec nebude starat. O co mi sakra jde?!, pomyslel si frustrovaně. To ho nemohl nechat být?! Taehyung byl očividně se svým postavením psa ve společnosti spokojený, jinak by s tím už něco dělal, tak proč by mu to měl Hoseok kazit? Může se na to vysrat, fakt. Měl by si hledět svého.

.~.~.~🍂.~.~ ᵈᵉ ᵖʳᵒᶠᵘⁿᵈⁱˢ ᶜˡᵃᵐᵃᵛⁱ ᵃᵈ ᵗᵉ ~.~.🍂~.~.~.

Uplynula nekonečně dlouhá doba od chvíle, co jsem publikovala poslední kapitolu příběhu. Abych byla upřímná, úplně jsem na něj zapomněla. Postupně přidávám do konceptů všechny kapitoly a rovnou se je pokusím přednastavit tak, aby každý týden vyšla jedna kapitola. Jelikož je příběh dokončený a potřebuju jen udělat korekci, mělo by to jít v pohodě.

Doufám, že je tady ještě někdo, kdo na příběh čekal. A pokud si najde nějaké nové čtenáře, budu jenom ráda. :3