Michelle
"Maminko, mami prosím, nechoď." Vzlykala jsem na podlaze našeho bytu. Byla mi zima a měla jsem hlad. Mohlo mi být tak 8 let. Máma mě tu chtěla opět nechat samotnou.

"Nech mě, doprdele, kolikrát ti mám říkat, ať se nestaráš o mé věci? Jdi si třeba malovat, máma musí jít vydělávat. Chápeš to? Kdyby si byla k něčemu, tak z té pitomé školy doneseš aspoň nějaké jídlo." Vytáhla si cigaretu a zapálila si.

Nedbala jsem na její slova, doplazila se k ní a objala svými ručkami její vychrtlá lýtka.
"Maminečko, prosím, já tu nechci být sama, zase sem dojde a bude zlý, mami nenechávej mě tu samotnou."

Místo odpovědi jsem dostala facku. Rozbrečela jsem se a stiskla jí nohy pevněji. Dostala jsem druhou a začala křičet.

Probudila jsem se s pláčem. Sedla jsem si na posteli a objala si nohy rukami. Proč mě to po tolika letech pořád straší ve spánku? Copak nestačí, že jsem kvůli ní utekla na jiný kontinent? Další otázky, na které jsem neměla odpověď.

Po pár minutách jsem se vzpamatovala a šla se osprchovat, třeba mi to pomůže zbavit se zlých myšlenek. Cestou jsem v zrcadle uviděla tu stejnou neznámou cizinku, která nosila moje tetování, měla mé rysy, ale přesto jsem to nemohla být já. Ta holka v zrcadle byla troska. Stejná troska jako její matka. Jak jsem mohla takhle skončit?

Horká voda působila na mé unavené tělo jako lék. Drhla jsem ze sebe všechen pot a špínu tak usilovně, jako kdyby to, jak čistě vypadám zvenku odráželo, jak se cítím zevnitř. Navíc, jako by zvuk vody přerušil veškeré myšlenky, které se mi honily hlavou. Bylo to osvěžující.

A nemělo to dlouhé trvání. Jak se říká, že mysl feťáka je nestálá. No nemůže to být nic jiného než pravda. Jakmile jsem vylezla ze sprchy a šla si najít něco na snídani přepadly mě různé myšlenky. Většina se týkala mého snu/vzpomínky. Nenáviděla jsem matku. A přitom, můžete doopravdy nenávidět někoho, kdo vám dal život? Nenáviděla jsem sebe, že jsem skončila jako ona. Za chvíli na mě všechny myšlenky přímo křičely, jedna byla víc obviňující než druhá. Pro bílý poklad v kabelce jsem přímo utíkala. Už jsem nemohla být při smyslech ani o minutu dýl.

Když jsem konečně seděla v pokoji na zemi s jehlou zapíchlou v noze, jako by ze mě všechna tíha světa spadla. Zase jsem se cítila bezstarostně. Vytáhla jsem jehlu, kterou jsem tam na chvíli zapomněla a zkontrolovala, že píchnutí není vidět. Nechtěla jsem si píchat háčko do ruky, aby každý kdo je uvidí hned věděl, co jsem zač. Zatím to fungovalo, Tom nic netuší a to je hlavní. Začínám mít pocit, že se o něj nestarám jen protože je má možná jízdenka z tohohle mizernýho života. Jsem ale vůbec schopná něčeho jiného, než lidi využívat?

Tom

"Posloucháš mě vůbec?" Bill se na mě koukal tím svým obviňujícím pohledem. Přestal jsem kontrolovat telefon a snažil se přijít na to, co mi vlastně říkal.

"Uhm, jasně že poslouchám... Cože si vlastně říkal? Je tu nějaká špatná akustika." Usmál jsem se svým dobře nacvičeným provokativním úsměvem s snažil se zmírnit napětí, které se tu záhadně stihlo vytvořit. Marně.

"Prostě se mi nelíbí, že u nás bydlí. Ta holka se mi nezdá Tome." Já vím, že to se mnou myslel dobře, ale.

"Ty do hajzlu vůbec nevíš o čem mluvíš. Skoro si ji ani neviděl, tak mi tu nevykládej, jak ti na ní přijde něco divného a mimochodem, potřebuje pomoct. Vždyť ji znásilnil a vyhodil na ulici její bývalý přítel. Navíc, mám ji prostě rád, něco v ní je. Chápeš? Něco, co jsem u žádné holky dřív neviděl, tak zkus být chvíli tolerantní. Prosím." Z naštvaného tónu jsem přešel až k prosebnému. Nechci se s Billem hádat.

Jeho rezignovaný pohled mi potvrdil, že ani on po hádce neprahne.
"Jak myslíš, budu tolerantní a pokusím se být ticho. Ale neříkej, že jsem ti to neříkal. Prostě se mi na ní něco nezdá."