Z pohledu Jeremyho

„Ahoj Nicku."

„Jeremy."

Chová se tak chladně.

„Jak to, že už odjíždíš?"

Je to divné.

„Povinnosti a tak... Stále tam studuju."

Takže počítal s tím, že s ním pojedu?

„Aha."

Je mi to líto.

„Jeremy?"

Je to ale správné...

„Ano?"

snad...

„On tě jednou opustí, zklame tě."

To není pravda!

„Nezklame."

On ne.

„Je to děvkař, Jeremy."

Možná dřív...

„Není."

„Miluješ ho a proto to nevidíš."

Třeba má pravdu.

„Přestaň."

„Už se asi nikdy nesetkáme."

To ne.

„Můžeme být přátelé."

Proč se směješ? Bolí to.

„Ne to nemůžeme."

Nechápu.

„Proč?"

„Protože se nedokážu dívat na to, jak jsi šťastný s někým jiným."

Je mi líto, že to takto skončilo.

„Nicku."

„Odjíždím jen proto, protože nepotřebuju, aby na mě prozradil všechnu tu špínu."

Špínu?

„Co?"

„To je jedno."

„Ale..."

„Mohu tě naposledy políbit?"

Naposledy... na rozloučenou?

„Můžeš."
.
.      Není to stejné, jako s Marcusem. Je to tak jemné. Až příliš jemné.
.

„Tohle mi bude chybět."

Mně asi taky.

„Za chvíli ti to letí."

„Už to tak bude."

„Já na tebe nikdy nezapomenu, Nicku."

Byl jsi má první láska.

„Já vím, že ne."

Navždy ti bude patřit kousek mého srdce. Pak polovina princezně a ten zbytek? Ten si už dávno ukradl Marcus jen a jen pro sebe.

„Měj se, Nicku."

„Jeremy?"

„Ano?"

„Víš, kde mě najdeš, vždy u mě budeš mít místo."

„Třeba jednou přijedu, ale jen jako kamarád, Nicku. "

„Však se uvidí."

Jo, uvidí se. Ale já teď nedělám chybu, nedělám... nejspíš.