Vrátil se asi za čtyři hodiny. Ty ses celou dobu nehnul z místa. Nedělal jsi vůbec nic.

„Byl vzat do vazby a teď bude čekat na soud."

„To, že si narazil na princeznu nebyla náhoda, že?"

Teď dávalo smysl, že nebyla.

„Ne nebyla. Po vašem strýci jdeme už dlouho a teď se nám naskytla příležitost."

Byla to promyšlená akce, jak se dostat do blízkosti strýce.

„Jo. To jo."

„Neměl jsem ani tušení, že ale dělal něco takového. Mysleli jsme si, že vás jen zanedbává a tak..."

Kdo by taky čekal něco takového.

„Nahrával jsi to bez mého souhlasu."

Byl jsi zase na dně.

„Bylo to nutné. U soudu totiž vypovídat určitě nechceš."

Proč?

„Samozřejmě že ne. Teď nás šoupnou do děcáku, chápeš?"

Právě proto. Děcák.

„Pořád lepší děcák než tohle, ne?"

Odfrkl sis.

„Ty to nechápeš. Jestli to tak bude, už ji neuvidím. Někdo ji adoptuje a j-já ji ztratím."

A já bych ztratila tebe.

„Byla by tu možnost, jak zajistit abyste zůstali spolu."

Zarazil ses.

„A jaká?"

„Budu předstírat že jsem tvůj přítel a Riley bude moci zůstat v mé péči."

Řekl to naprosto klidně.

„Vždyť jsem dítě."

Dotklo se tě to, když tě nazval dítětem? Určitě ano.

„Jo to jsi."

Nachápal jsi.

„Proč bys to dělal?"

Jeho odpověď. Myslela jsem, že mu vlepíš.

„Potřebuju služku."

Byl jsi naštvaný a bezmocný.

„Co prosím?"

„Budeš mi prát, uklízet a hlavně vařit. Na oplátku se o vás postarám."

„Tak dobře."

Bylo jasné, že to přijmeš.