„Kde seš, ty parchante?!"

Okamžitě zamířil za námi.

„Taky tě rád vidím."

Ani ses nepokusil o úsměv.

„Takže ty seš prej neléčitelnej případ, jo?"

Chtěl tě praštit.

„Nech, brášku!"

Stoupla jsem si před tebe, vzpomínáš? Ta facka mě srazila k zemi. Bolelo to. Hodně to bolelo. Nechápu, jak jsi to mohl vydržet. Nechápu.

„Nešahej na ni kurva!"

Byl jsi naprosto bez sebe.

„Ty parchante! Já si můžu dělat, co chci já jsem totiž... !"

„Vy jste právě zadržen."

Nechápala jsem co se děje. V jednu chvíli jsem viděla strýce a pak Marcuse. S policejním odznakem v levé ruce. V té pravé držel pistoli a mířil s ní na strýce. Bylo to jako v těch amerických, akčních filmech. Jen ti hrdinové nikdy neměli na obličeji otlak od polštáře a vlasy rozházené do všech stran a k tomu obráceně oblečené tričko.