„Princezno."

Probudil jsi mě.

„Hmm."

Usmíval ses.

„Chci si s tebou promluvit."

Já s tebou taky chtěla mluvit.

„Omlouvám se."

Nechápal jsi.

„Za co se prosím tě omlouváš?"

Teď jsem byla ta moudřejší já.

„Jsem strašná a hloupá."

Nechtěl jsi, abych říkala takové věci.

„Co to povídáš, to já na tebe byl zlý."

Zase jsi vše svaloval na sebe.

„Mám tě moc ráda, bráško, a strašně moc mi chybíš."

Nemohl jsi za nic.

„Vždyť už jsem tady. "

Absolutně za nic.

„Já tě chci zpátky ale celého."

Zase jsem tě rozplakala. Jenže tentokrát sis mě přitáhl do náruče. Vyrušil nás až křik a dupot nohou. Strýc byl doma.