„Já jsem Marcus."

Zašklebil se, v očích mu ale jiskřilo.

„Myslel jsem, že tvůj kamarád je stejného věku jako ty, princezno."

Tvůj tón hlasu. Bráško, bylo to jako med. Jedovatý med.

„Ne není. Marcus on..."

Přerušil mě smích. Marcusův smích.

„Ty jí říkáš princezna? Není to trošku pedofilní?"

Tvá odpověď ho umlčela.

„Není trošku pedofilní, že se kamarádíš s desetiletou holkou?"

Bránila jsem ho.

„Bráško, Marcus je fajn."

Tys to ale nechápal.

„Sakra tys přivedla cizího člověka sem? A byla jsi s ním sama!"

Bál ses.

„Marcus mi pomohl když jsem se ztratila!"

A já to nechápala.

„Jak ses mohla ztratit?"

Ani tys to nechápal.

„Neztratila bych se, kdybys byl se mnou! On tu byl a ty ne!"

Zarazil ses. Zase se ti začaly lesknout oči.

„Héj klid. Jo. Radši půjdu."

A Marcus chtěl jít pryč. Nebyla to příjemná chvilka.

„Ne zůstaň. Postaral ses o ni a za to ti děkuju a taky jsi přišel na oběd, ne?"

Zase jsi nahodil ten úsměv.

„Jo ale..."

Na mě ses ani nepodíval.

„Tak pojďte ke stolu, ne?"

Kdyby ses na mě podíval, rozbrečel by ses? Já myslím, že ano.