„Marcus je tu!"

„Tak běž otevřít a ať se vyzuje."

„No jo."
.
.
.
„Ahoj."

„No nazdar."

Zas měl ten arogantní úšklebek.

„Stůj."

Rychle jsem ho smazala.

„Co zas?"

„Vyzuj se."

Nechtěl.

„Proč?"

„Protože zašpiníš koberec."

Ale musel.

„Odkdy ti to vadí?"

„To vadí bráškovi."

„Princezno, zaveď zatím toho kamaráda do obýváku. Donesu vám něco k pití. "

„Tak pójď."

Zatvářil se nervózně.

„Hele... Ví o tom, že mi není deset, že jo?"

„Asi ne. Nevím."

Pak se zasmál.

„No, tak to je v prdeli."

Chápu proč.

„Zas jsi sprostý."

Byl hodně zvědavý na tvou reakci, až zjistíš, že kamarádem tvojí desetileté sestry je čtyřiadvacetiletý muž.

„Přece ti to už nevadilo, ne?"

„Ale teď už je doma bráška."

A zrovna jsi musel vejít do místnosti.

„Tak tady jsou dvě limonády a...co jsi sakra zač?"

Netvářil ses nadšeně. Ani trochu.