Jednou v noci mě probudil křik. Den před odjezdem na lyžařský kurz.

„Tak ty si ulíváš peníze, ty parchante!"

Zjistil, že pracuješ.

„Vydělal jsem si je!"

Chtěl peníze.

„Drž hubu!

Plesk.

A ještě

Plesk.

si lidi povídaj,

Plesk.

že

Plesk.

seš zasranej

Plesk.

buzerant."

Plesk.

„I kdyby tak co?"

Musel jsi to říkat?

„Můj synovec nebude buzna! "

Jistěže musel. Jediná věc, s kterou ses netajil.

„Ale já jsem buzna. Jsem buzerant!"

„Možná teď! Uvidíme jestli změníš názor!"

„Pusť! Nešahej na mě! Přestaň!Ne!Nedělej to! Ne!"

„Řekl sem,

Plesk.

ať držíš

Plesk.

hubu! Nebo

Plesk.

tě nebude

Plesk.

bolet

Plesk.

jen prdel!"

Přála jsem si, aby to skončilo. Přála jsem si to, tak proč, bráško? Proč se to nesplnilo? Tvrdil jsi, že se má přání splní. Říkal jsi mi to. A místo toho jsem pořád slyšela, jak křičíš, jak prosíš, jak pláčeš.