„Nicků. Pojď si hrát."

„A co chceš hrát, škvrně?"

„Na schovku. Jo, jo schovku, že jo, bráško?"

„Chceš pykat, princezno?"

„Jo."

„Do dvaceti a pěkně pomalu, ano?"

„No jó."

„Tak se drž, škvrně. Ve schovce jsem totiž profík."

„Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset. Jedenáct. Dvanáct. Třináct. Čtrnáct. Patnáct. Šestnáct. Sedmnáct. Osmnáct. Devatenáct a dvacet! Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát! Už jdu!"
.
.
.
„Mám vás!  Eh... bráško?"

Našla jsem vás pod starou skluzavkou pohroužené v polibcích. Když jsem přišla, chtěl ses odtáhnout ale Nick... Přitáhl tě k sobě ještě pevněji. Sice nebyl profík ve schovce, ale byl podle všeho sakra dobrý v líbání.