„Marcusi, já. Mně je to hrozně líto."

„Bude v pohodě."

„Nebude."

„Dohlídnem na něho."

„Přestanu. Přestanu naprosto se vším."

„Fakt?"

„Jo."

„Rozejdeš se s ním?"

„To nemůžu."

„Nabiješ si hubu."

„Když ho víc poznáte."

„Nesnáším ho."

„Ale..."

Náhle ses tam objevil.

„Co řešíte?"

„Chce pozvat toho debila na oběd."

Zatvářil ses trošku zmateně. Pro Marcuse byli všichni idioti.

„Paula?"

„Jo, jeho."

Zatvářil ses nesouhlasně. Stejně jako Marcus.

„Proč si to tak moc přeješ?"

„Kdyby jste zjistili, že není tak špatný, oblíbili byste si ho."

„A pokud se nám nebude líbit, což nebude?"

„Tak... Omezím s ním kontakt."

„A to ti máme věřit?"

Samozřejmě, že ne.

„Jen to zkuste, prosím."

„Tak dobře, princ... Ril."

Začaly se mi po tvářích koulet slzy.

„Prosím, říkej. Říkej mi dál princezna. Ne-nechci, aby jsi mi říkal jinak."

Taky jsi začal brečet.

„Vždyť je to dětinské, už nejsi malá."

Oba dva jsme plakali.

„Prosím. Vždycky jsi mi říkal princezna. Přece. Přece tak teď nebudeš říkat Marcusovi?"

Zasmál ses.

„Ale k té baletní sukýnce by se to hodilo."

Taky jsem se zasmála.

„To ano. Ještě by se mu sehnala paruka."

„A oholit nohy."

„A nalakovat nehty."

„A koupit dámské spodní..."

„To by snad stačilo, ne?"

„Ale, zlató."

„Ne, nemluv na mě."

„Láskóóó."

„Ne!"

„Víš, že teď, když jsi indisponován, tak jsi v nevýhodě?"

Šermoval rukama a naštvaně zíral.

„Ne, to neuděláte."

„Já bych tomu moc nevěřila."

„Ha ha ha."

„Ale vypadal bys v tom dámském spodním pr..."

„Dost. Jdu pryč. Tohle nehodlám poslouchat."

„Princezno, za jak dlouho myslíš, že usne?"

„Nikdy dlouho nevydrží."

Po dlouhé době jsme se zase smáli. Zase společně. Zase se vše zdálo tak skvělé.