Konečně ho pustili domů.

„Opatrně. Nesmíš se namáhat."

Pořád jsi kolem něj poskakoval.

„Já vím."

A taky jsi rozkazoval.

„Teď se najíme."

On ale myslel jen na jedno.

„A pak tě ošuk..."

Prasák.

„Přestaňte se o tom bavit, když jsem v místnosti."

„Nebuď citlivka."

„Stejně nemůžem. Musíš se šetřit, celkově se musíš šetřit, ptal jsem se doktora."

Vyjeveně se na tebe zadíval.

„Tím chceš jako říct, že nebude žádný sex?"

Jen ses zasmál.

„Přesně tak. Alespoň první dva týdny to budeš muset vydržet."

Vypadal vyděšeně.

„To nemyslíš vážně?"

„Naprosto vážně, pojď jíst."
.
.
.

Zhnuseně se v tom rýpal.

„Co to je?"

„Jídlo."

„Ne, to je břečka, to není jídlo!"

„Nemůžeš pevnou stravu."

„A proto mám tohle?"

„Jo."

„Tak si něco vyjasníme, zlato."

Mluvil na tebe jako na malé děcko.

„Co zas?"

„Já funguju díky sexu a jídlu. Bez jednoho budu trpět, ale přežiju. Ale bez obojího? To nedám..."

„Takže co?"

„Takže se vzdám jen jednoho."

„Ale tvoje zdraví."

„Žiju, ne?"

Povzdechl sis.

„Tak pojď."

Nechápal.

„Kam?"

„Kam asi? Nebudeš nic dělat. Jen si prostě lehneš a já to. Vždyť víš."

Zrůžověls a zamířil jsi do ložnice.

„To nemyslíte vážně? Já jsem pořád tu."

Marcus se na mě otráveně otočil.

„Tady máš prachy a tak na hodin... na dvě hodiny zmiz."

„Ale, Marcusi."

„Padej."

Jak nadržení králíci.