Konečně se objevil doktor.

„Jeho stav byl stabilizován, nyní byl pan Wood převezen na pokoj."

I tak ses bál. Hrozně ses bál. Prozradily tě třesoucí se ruce.

„Jak, jak na tom je?"

Ten doktor... Jen četl ze složky. Bez zájmu, bez emocí.

„Je v umělém spánku, není jisté jestli se probudí. Jeho stav byl sice stabilizován, ale..."

Nechtěl jsi to slyšet. Nemohl jsi slyšet pravdu.

„Mohu, mohu za ním?"

„Nedoporučoval bych to. Mohl by to pro vás být šok."

Šok. Víc na dně jsi už být nemohl.

„Jen podívat..."

Povolil.

„Pět minut."

„Děkuju."
.
.
.
Ležel tam. Všude byly přístroje a hadičky.

„Ahoj, zlato.

Hlas se ti tolik třásl.

Moc jsem se o tebe bál a pořád se bojím.

Díval ses na něj a z očí ti kapaly slzy.

Ty, ty víš, co jsi mi slíbil.

Ten zvuk. Ten opakující se zvuk.

Slíbil jsi, že mě nikdy neopustíš.

Píp... Píp... Píp... Píp... Píp...

Tak, tak na to mysli a až se probudíš tak, tak si uděláme moc hezký den a večer a večer...

Vzlyky. Muselo to bolet, bráško. Tolik tě to muselo bolet.

Proč to pípá tak pomalu?"

Byl jsi unavený, zničený.

,,Je to v pořádku, nebojte se."

Ty ses ale bál.

„Bráško měli bychom jít."

Nechtěl jsi. Jen jsi se na něj dál díval.

„Ještě chvíli."

Teď jsem byla ta dospělá já.

„Musíš si odpočinout, umýt se a zítra zase přijdeme na návštěvu a Marcus už bude vzhůru."

Teď jsi byl tím dítětem, ty.

„Slibuješ?"

Teď jsi to byl ty, kdo potřeboval obejmout a utěšit.

„Ano."

Říct, že bude vše tak jak má být.

„Tak pá, zlato. Zítra za tebou přijdu a ty už budeš vzhůru. M-moc tě miluju."

Uklidnit tě sladkou lží.