Procházeli jsme se.

„Hele, Riley."

Bylo mi tak skvěle.

„Ano?"

Zněl tolik posměšně.

„Tobě brácha říká princezno?"

Omlouvám se.

„Jo. Je to trapný, já vím."

Tak moc se omlouvám.

„A ty mu říkáš bráško."

Prosím nechci, aby ses zlobil.

„Jo, odmalička."

Nebylo to trapné, to já byla trapná.

„Je to taky divný."

A hloupá...

„Myslíš? Asi máš pravdu."

Nebránila jsem tě.

„Hele a ten tvůj brácha, on je teplej?"

Neohradila jsem se.

„Jo, už to tak bude."

Jinému bych vrazila, ale Paul byl Paul.

„Myslel jsem si to."

Tolik jsi toho pro mě dělal.

„Jak to?"

A já...

„Vypadá na to."

Já nebyla schopná cokoli říct.

„Je mi zima."

V mé hlavě byl jen Paul, Paul, Paul.

„Tady... moje bunda."

Zamilovala jsem se?

„Děkuju."

Možná ano.

„Jsi moc hezká."

Možná to bylo ale jen poblouznění.

„J-já... děkuju."

Dotklo se mě, co řekl.

„Ale jsi ještě prcek."

Doopravdy se mě to dotklo.

„Co to? ne, já..."

„Pořád se spolíháš na svýho bratra, vždyť si z tebe dělaj ve škole legraci."

Ano, v tomhle měl pravdu. Smáli se mi. Byla jsem moc zaostalá.

„Já vím."

„Jestli chceš můžu tě představit svým kámošům."

Ta naivita.

„To bys udělal?"

Tu jsme měli, bráško, společnou.

„Pro tebe všechno, zlato."
.
.
.
„Kdes byla!"

Měl jsi takový vztek ale hlavně strach.

„Venku."

Marcus mě šel hledat ven. Bylo doopravdy pozdě v noci.

„Řekl jsem ti snad, že s tím zmetkem nikam nepůjdeš!"

Oba dva jste se tak moc báli.

„Ty mi nemáš, co rozkazovat! Nejsi moje máma!"

Mně to bylo ale fuk.

„Jsem tvůj bratr!"

Prosím, bráško, odpusť mi to.

„Bohužel."

Nic jiného nechci. Chci, potřebuju, abys mi odpustil.