„Všechno nejlepšííí, princeznó!"

Začalo to tak hezky.

„Jé, dórt!"

Ten dort byl nádherný.

„Bože, proč tak řvete?"

Šťastně ses usmíval.

„Tady... rozbal si dárečky."

Rozškubala jsem to, jak nejrychleji jsem jen mohla.

„Jé... to je panenka."

Víc zklamaně jsem to říct nemohla.

„Nelíbí se ti?"

Falešně jsem se usmála... tehdy. Tehdy jsem byla tak hloupá.

„Jo, líbí."

Marcus tě obejmul kolem boku. Alespoň on tě konejšil.

„Jeremy mě tahal dvě hodiny po obchoďáku, je bezva, ne?"

Nemohla jsem mlčet? Nemohla.

„Jo to je, ale..."

Zpozorněl jsi.

„Ale?"

A pak ze mě vypadla taková hloupost.

„Už nejsem malá holka."

Marcus se rozčílil. Nejspíš si říkal, jak můžu být tak netaktní. Tak zlá. S tím dárkem sis dal takovou práci.

„Jsi pořád malej fakan tak co..."

Zarazil jsi ho. Usmíval ses, ale teď vím, že tě to bolelo. Zklamal jsem ji. Aspoň to sis myslel... To já zklamala. Ne ty.

„Marcusi, to nevadí, já. Tak koupíme něco jiného?"

Začala jsem chtít takové...

„Jo! Chtěla bych řasenku a..."

Marcus na mě překvapeně civěl a ty jsi namítl.

„Je ti jen jedenáct."

Má odpověď... Tak skvělý argument.

„Ale všechny holky chodí namalované."

Rozhodl jsi.

„Až ti bude třináct, ano?"

Kdyby na mě Marcus nehodil varovný pohled... Nechci ani vědět, co bych ti řekla.

„Fajn."

Marcus též vytáhl dárek.

„Tady. Taky jsem ti něco koupil."

Zase jsem byla zklamaná.

„To je... kniha?"

Jen protočil očima.

„Jo."

Nečekaně.

„Já ale nečtu."

Trochu znejistěl" taky se zatvářil smutně.

„Tak... mohla bys začít."

Dala bych si pár facek.

„To určitě."

Nechápal jsi to, viď?

„Prosím, princezno..."

Začala jsem se měnit.

„Kdy bude ta oslava?"

Už jsem přestávala být tím, kým si mě viděl.

„Odpoledne."

Přestávala jsem být tvou malou princeznou.

„To je dobře."

A mělo být mnohem hůř.