Loki

Šel jsem ruku v ruce dlouhou chodbou, až jsme dorazili k těžkým černým dveřím. „Připravený?" „Dá se na tohle připravit?" Pohodil jsem rameny ve znamení nevědomí a odhodlal se zaklepat. Cítil jsem se neuvěřitelně nervózně, že jdeme navštívit svou sestru v jejích komnatách. Podle starodávných etiket nesměl muž ani vstoupit do ženských ložnic, ale to už se zde dávno nedodržuje. Já byl nesvůj proto, že je to nová situace. Hela nás do pokoje nepustila od doby, co jsme jí jej zpřístupnili. Co že tak najednou?" Dveře se otevřely a my mohli vstoupit dovnitř. V rozlehlé místnosti se vyjímala postel a tel. O kousek dál stál stůl se čtyřmi polstrovanými křesly a pod oknem zaujímal místo obrovský pelech se spícím vlkem v něm. „Jsem ráda, že jste přišli." Sestra vyšla zpoza rohu a pokynula nám, abychom se posadili na sedačky. Trochu ostražitě jsme tak učinili. Sedla si naproti nám a vlídně se usmála. Už se vůbec nepodobala té strašlivé a děsivé čarodějnici z velké síně. „Já.........přišlo mi, že už je možná čas vám povědět, jak si pamatuji život v paláci já. Pochopím, pokud mi nebudete věřit a budete mě nenávidět, ale nebudu vám lhát." Tak to mě definitivně odrovnalo. Něco takového jsem vážně nečekal. „Pokusíme se ti uvěřit ve všem, co jen dokážeme vstřebat." Usmál jsem se a chytl Thorovu dlaň. Ten se na mě obrátil se zcela zaskočeným výrazem vepsaným ve tváři, než se zcela začal věnovat vyprávění své sestry.

Něco okolo půl hodiny později

„A tak jsem se nedobrovolně vytratila z Asgardu a byla vězněna po dlouhá léta v děsivém a ponurém Helhaimu. Pochopte, že to je dost pádný důvod k tomu svého otce nenávidět. Vždy za tím byla jen oprávněná zloba, jež sám vypěstoval."

Nedokázal jsem si představit, že by náš otec mohl být schopný něčeho takového. Thor si tuto možnost také nepřipouštěl, jelikož mi drtil dlaň v pevném sevření. „Já.......chápu, pokud mi nevěříte, ale mohu vám alespoň částečně dokázet, že mluvím pravdu. Viděli jste ten hřbitov a-„ „Ne, tohle je moc. Omluv mne, ale musím na vzduch." Thor Helu nekompromisně přerušil a záhy odešel z místnosti. Střetl jsem se s druhými identickými smaragdy. Byly plné potlačovaného smutku a pochopení. „Já...........už musím jít. Uvidíme, uvidíme se u snídaně." Urychleně jsem vyběhl za Thorem. Nedokázal jsem ho najít. Prošel jsem velkou část hradu, věže i sklepení, ale nikde nebyl k nalezení. Sakra, kam se poděl?! Musím s ním mluvit. V téhle chvíli nesmí být sám.

Jako poslední možnost jsem zvolil zahrady. Prošel jsem cestu k záhonům, pěstěným uličkám i u jezera jsem byl, ale on stále nikde. V hlavě mi zazněl hlas. Ten spásný tón, jež jsem v téhle chvíli chtěl uctívat k nebesům. Jdi se podívat do domku. „Děkuji Heimdalle, tohle ti nezapomenu." Rozeběhnul jsem se po zarůstající cestě a nezastavil se, dokud jsem nestál před dveřmi do chaloupky. Popadnul jsem dech a otevřel. Na posteli ležel Thor a tupě koukal do stropu. „Lásko?" Bez odezvy. „Thore? Zlato, jak ti je?" Zase nic. Pomalu jsem došel až k němu a sednul si na kraj postele. Po hmatu vyhledal mou ruku a sevřel ji ve své. Seděli jsme mlčky. Ve vzduchu viselo tolik otázek, ale nikdo nebyl ochoten je položit. „Zlato já-„ „Říká pravdu." Zarazil jsem se. „C-co?" „Hela....................říká nám pravdu. Sedí to. Všechno to do sebe zapadá. Ty tajemství, intriky, striktnost. Prostě všechno." Pohladil jsem ho po tváři a lehce ho políbil. „Jak to neseš?" „Špatně. Ze skvělého dne je příšerný." Smutně jsem se na něj podíval. „Můžu ti nějak pomoct?" „Lehni si ke mně." Hned jsem tak učinil a nechal se objímat. Jen ať se mu uleví.
Tak a je to. Udělala jsem z nich celkem hezkou rodinku, ne? Budu ráda za komenty!
Vaše Tiranis!