Hela

Lehla jsem si na postel  a podívala se na svůj ve všem nejoblíbenější pohled. Strop mého pokoje byl speciálně zbudován, aby vypadal jako hořící obloha. Vždycky jsem svůj pokoj milovala a nenávidím toho starého zmetka za to, že mě o něj připravil. Zavřel mě do té nepropustné pustiny............a já přitom nic neprovedla!!!

Flashback

„Musíš si uvědomit, že nejde vše jen podle tebe! I já mohu mít své plány, ambice, sny!" Zle jsem na svého otce křičela. To, že chce mít dědice, co by usedl na jeho trůn, bych pochopila. Že zamítl mě, to mě ranilo, ale snesla jsem to. Že bych měla přestat dobývat, válčit a vraždit jsem nesla těžce. Měla bych se prý začít chovat jako princezna a následovat vzor své matky. I to jsem ale nějak dokázala překousnou, ale že po mě bude chtít, abych se vzdala své magie a odešla na bezpečné místo, kde bych se vyučila princeznou, tak to teda ne! „Budeš poslouchat! Usedneš jednou po boku syna jednoho z našich spojenců a nebudeš pořád šaškovat se sekerou! Já jsem král, mě se poslouchá!" Odin bouchl svou holí do podlahy, že se skoro rozlomila na dva kusy pevného mramoru. „NIKDY!" DO pár sekund už jsem byla ve zbroji a moc kolem mě poletovala v nebezpečných spirálách. „Helo!" „Nikdy!" Otec na mě namířil svou hůl. Je to nejmocnější zbraň na Asgardu a on jeden z nejsilnějších bohů. Neměla jsem šanci zastavit jakýkoli útok, ale přece se nevzdám! „Poslední šance Helo! Přestaň se vzpírat!" „Ne!" Z hole vystřelil rudočerný paprsek světla. Obklopil mě a pohltil všechno, čeho se dotknul. Tělo se mi začalo mezi zmítavými pohyby vytrácet do temnoty. „Mami!" Poslední, co jsem mohla říci, než jsem se ztratila v prázdnu.

Přítomnost

Po tváři mi stekla jedna slza. „Ráda bych si došla pro svého mazlíčka." „Pochopíš doufám, když půjdeme s tebou." „Samozřejmě."

Sestupovali jsme do královské pokladnice stále níž a níž. Konečně jsem zase tady. Tady, kde je skutečný Asgardský národ.  Několikrát jsem silně uhodila do podlahy, která se s rachotem propadla a zbyla po ní jen zející hluboká proláklina. Do ruky jsem sebrala trochu věčného ohně a seskočila do temné propasti. Hned za mnou se snesli oba mí bratříčkové s dost podezřívavými výrazy ve tvářích. Vůbec se jim nedivím. Hádám, že mě Odin i Frigga popsali jako krvelačnou bestii, nebo něco takového. Škoda, že nikdo neví pravdu. Všechny svědky Odin nechal zavraždit hned po mém vyhoštění. „Ach zlatíčko, co ti to jen provedli." Došla jsem pomalu k vysokému kamennému podstavci, na němž ležela kostra potáhlá zaprášenou starou srstí. Ach můj malý vlčíku, neboj, já to napravím. Poslala jsem věčné světlo přímo do těla svého chlupáče a toužebně hleděla na nehybnou mrtvolu. Prosím, ať to funguje. Tvar zvířete začal pomalu dostávat zpět své živé rysy a nabíral na svalstvu. Ach ano! Povedlo se! Usmála jsem se a přiblížila se jen na rozdíl desítek centimetrů od podstavce. Poprvé se pohnul. Zaškrábal packou. Pohnul čumáčkem. Otevřel své přenádherně zelené oči. „Fenrisi!" Skočila jsem svému štěňátku kolem krku a silně jej objala. Cítila jsem po těle teplý dech a slyšela rychlé pohyby osasu na holém kameni. „Ach Fenri, tak strašně jsi mi chyběl hochu! Už nikdy tě nenechám samotného!" Olízl mi tvář, že jsem byla skoro celá mokrá. Jeden z bratrů čímsi zašramotil na podlaze. Sakra. Fenri se rychle vyšvihnul do stoje a začal hlasitě vrčet. Bránil mě. Miluju ho. Je to moje štěňátko. „Fenri stačí!" Vlčák se po mě ohlédnul, ale nakonec přeci jen neochotně sednul. Pohled však stále upíral na mé bratry. „Ehm............Thore, Loki, tohle je můj pes Fenris. Je vesměs přátelský, ale posledních pár let z něj udělalo ostražitého hlídače." Pohladila jsem svého mazlíčka po zaprášeném černém kožichu a podrbala ho za uchem. Teď už ho nikomu nedám.
Pardon, ale Wattpad mě chce zřejmě vyšachovat ze hry. Přes počítač nedokážu zveřejnit ani tečku, tak alespoň takto to zkouším, jestli to pomůže. Snad se líbí a omlouvám se za problémy, ale já za to nemůžu. Dejte mi hvězdičku!
Vaše Tiranis!