Thor

Letěl jsem barevným vírem neznámo kam a v hlavě jsem slyšel jen otcův zlostný křik a viděl bratrův ztrápený výraz. Dopadl jsem na kamennou zem a sotva jsem se z ní zvedl, něco do mě prudce narazilo a složilo mě k zemi. Probral jsem se nesmírně rozladěný a celý pobolavělý. Potřeboval jsem do ruky zpět svůj Mjolnir. „Kladivo. Kladivo!" Špatně se mi chodilo a byl jsem hodně dezorientovaný. Kolem mě bylo několik lidí, asi tak tři a něco říkali. Neposlouchal jsem je. Potřeboval jsem zpět na Asgard a promluvit si s otcem. Nemůže mě jen tak někam poslat! „OTCĚ! Heimdale! Vím, že mě slyšíš! Otevři bifrost!" Nic. Žádná odezva. Musel jsem rychle zjistit, kde to vlastně jsem. „Vy! Co je to za svět? Alvheim? Nordheim?" Nějaká drzá pošetilá smrtelnice na mě namířila jakousi malou věc. Jako by mi taková hloupost mohla ublížit. „Zastrašujete mě? Thora touhle nicotnou zbraní?!" Chtěj jsem jít k ní a sebrat jí tu nesmyslnou hračku. Ona však stiskla spoušť a zasáhl mě paprsek nevídané bolesti. Bylo to něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý. Ztuhnul jsem uprostřed pohybu a skácel se k zemi. Poslední co si pamatuji, byla ta drzá ženština, jak cosi křičí na ostatní.

---

Probral jsem se v menší místnosti. Všude bylo až moc světla a příliš mnoho bílé barvy. Odporná místnost. Sklonil se nade mnou jakýsi člověk. Těžko říct, kdo to byl, ale přihlouple se na mě díval. Vytáčelo mě to a měl jsem chuť ho praštit. „Zdravím. Vezmu vám krev." Co? Jak se opovažuje! Tak to tedy ne! Prudce jsem se posadil. „Jak se opovažujete napadat králova syna!" Onen chlap se na mě pořád lepil a držel mě nesmyslně za ruku. Konečně jsem měl pořádný důvod ho praštit. Na mě nikdo šahat nebude! Shluklo se kolem mě víle lidí. Všichni měli modré oblečení a někteří i divnou hadru přes obličej. Nelíbilo se mi tady, tak jsem se rozhodl dostat ven. Dva z nich se mě pokusili zastavit, tak jsem je odhodil stranou. Slyšel jsem dopadat střepy rozbitého skla na podlahu. Dalších pár se jich na mě vrhlo, tak jsem je odmrštil jiným směrem. Přestávalo se mi líbit, jak se na mě mačkají. Zlostně jsem zařval a odhodil další osoby pryč. Už jsem byl skoro u dveří. Pak mě chytili dva v šedých úborech do velice nepohodlné pozice a natlačili mě na sklo dveří. „Proti mně nemáte žádnou-„ Nedopověděl jsem, jelikož mě cosi ukrutně píchlo na zádech. Všechny svaly v těle mi povolily a já se zase svezl k zemi. Po kolikáté už za dnešek? Přestal jsem počítat. Zatmělo se mi před očima a zase bylo hrobové ticho.

Probral jsem se zase na tom samém lehátku, ovšem tentokrát jsem měl něčím svázané ruce i nohy. Byl jsem doslova připoután na lůžku v další z odporně bílých a páchnoucích místností. Pokusil jsem se z okovů vytrhnout. Jak to, že to nejde?! „To...není....možné." 4erná pouta mě svírala a nechtě povolit. Byla snad začarovaná? Jak jinak by dokázala vzdorovat síle mocného Thora?! Položil jsem se zpět na lůžko u zmateně koukal do stropu. Najednou jsem našel novou perspektivu, jak se odsud dostat. Přeci jen, okovy byly dost volné na to, abych jimi protáhl zápěstí. Podařilo se a já postupně uvolnil obě horní končetiny. Ty dolní jsem si pak už rychle odpásal. Ve skříni v rohu místnosti jsem našel nějaké oblečení, tak jsem se oblékl a pro jistotu to vzal oknem. Kdo ví, jestli by se mi z tohoto příšerného vězení podařilo dostat po chodbách. Slezl jsem po římsách, stříškách a jakémsi kovovém drátu připevněnému ke stěně. Konečně jsem byl dole. Tak, a teď jen najít své kladivo. Rozešel jsem se po tvrdé zemi pryč od budovy, když v tom okamžiku do mě cosi znovu vrazilo. Zase na zemi, to je ale pech. Doběhla ke mě jedna z těch dívek, co jsem je viděl v noci. Za něco se mi omlouvala a pak mě vzala s sebou do divné pojízdné věci. Říkali tomu auto. Nastoupil jsem do toho magického vozu a nechal se odvézt pryč od té děsivé budovy.

Dovedli mě do nějaké budovy, zřejmě jejich příbytku. Jedna z žen mi dala jakési oblečení. Byl jsem lehce popuzen stylem, ale zakrývalo mi tělo, tak jsem to více neřešil. Doufám, že zde nebudu dlouho. Chtěl jsem si obléct vršek, když jsem narazil na ohyzdnou věc vepředu té látky. „Co je to?" Ona bruneta ke mně přispěchala a tu věc sundala. Blábolila u toho něco o přátelích, nebo tak něco. Měl jsem hlad a žízeň. Cítil jsem se mnohem slabší, než normálně bývám. „Mé smrtelné tělo je zesláblé. Potřebuji nějakou krmi!" Poručil jsem si jídlo, tak jsem očekával, že jej dostanu. Odpovědí mi však byly zmatené pohledy. Cožpak jsou tady všichni pomatení?

Tak a další kapča nalezla svězlo světa. Co na to zatím říkáte? Já doufám, že dobrý. Nezapomeňte na hlasy a klidně napište i nějaký ten komentík!

Vaše Tiranis!