Loki

Vešel jsem do komnaty s cennostmi z jiných světů. Otec zde zamykal a nechával střežit všechny cenné artefakty. Byla tady i oblast mých zájmů. Ledová truhlice mrazivých obrů. Ta, co ji otec kdysi přivezl z Jotunheimu. Bál jsem se, co se stane. Srdce mi rychle tlouklo a hlava mi málem praskala pod náporem myšlenek.

edokázal jsem je zkrotit a utřídit. Tak strašně jsem se bál pravdy. Já nechci být modrá stvůra. Já jsem Asgardský princ, ne Jotunheimský obr. Vždyť na to ani nemám potřebnou výšku. I když na boha zase mám nedostatek svalů. I má matka Frigga má více svalové hmoty, než já. Rozklepanýma rukama jsem uchopil truhlici do obou dlaní. Tělem mi projela zvláštní vlna energie a pak mi začaly modrat konečky prstů. To snad není pravda. To nemůže být pravda! Zvedl jsem tu malou věc z podstavce. „Zadrž!" Odinuv pevný hlas prořízl ticho místnosti. „Jsem prokletý?" Prosím, řekni ano, ať mám alespoň malou naději. „Ne." Projela mnou vlna zmatku a hněvu. Položil jsem artefakt zpět na své místo. „Tak co jsem?!" Chvíli bylo ticho. „Můj syn." Proč mi ten dědek lže! „A co ještě otče. Ten den jsi z Jotunheimu neodnesl jen tu truhlici, že ne?" Kráčel jsem k němu s tvrdým výrazem ve tváři, která se postupně zbavovala modré barvy. „Ne. Když bylo po bitvě, šel jsem do chrámu. Leželo tam dítě. Malé na potomka obrů. Opuštěné. Trpící. Ponechané smrti. Laufeiův syn." Cože? To nemůže být pravda. Prosím, řekni že je to vtip. „Laufeiův syn?" „Ano." Prohnala se mnou směsice pocitů. Začal jsem přerývavě dýchat. To snad není pravda. „Proč? Vraždil jsi jotumy po stovkách. Proč jsi mne ušetřil?" Už jsem nezněl jistě a odhodlaně. Mou mysl vystřídalo zmatení, nejistota a beznaděj. „Byl si nevinné dítě." Nebudu mu věřit, že sentimentální starý blázen podlehl pohledu na plačící dítě. Za tím bylo něco víc, ale co? „Ne! Měl jsi nějaký důvod! Jaký!?" Ticho. Jako by mě snad chtěl dráždit. Začínal jsem ztrácet vlastní racionální uvažování. Celé tělo se mi klepalo a já měl dojem, že každou chvíli vyhledám ostří kopí. Byl jsem tak strašně zmatený a vyděšený. Ten pocit nejde správně popsat. Ta beznaděj a frustrace ale stokrát silnější, než jak ji jen slovo dokáže vystihnout. „TAK MLUV!!!!" „Chtěl jsem naše říše jednou spojit. Vytvořit alianci a nastolit tak trvalý mír. Skrze tebe." Dalších milion střepů se zabodlo do mého srdce. „Cože?" To jsem byl celou dobu jen loutka? Beránek vedený na popravu? Jen jakási trofej?! „Ale teď už to není možné." Měl jsem dojem, že se každou chvílí zhroutím. Sotva jsem se držel na roztřesených nohou a slábl z každým dalším uvědoměním. „Takže jsem jen jedna z tvých válečných kořistí, co tady čeká na své využití!" „Nepřekrucuj má slova!" Sklíčenost se začala měnit v nezměrnou spoustu vzteku. „Mohl jsi mi prozradit, kdo jsem už dávno! Proč jsi to tajil!?" „Jsi můj syn. Jen jsem tě chtěl uchránit před pravdou." „Jakou? Ž e jsem příšera, která straší děti ve snech?! Až teď jsem konečně pochopil, proč jsi Thorovi celá ta léta nadržoval! Sice tvrdíš, že mě máš rád, ale nikdy bys nedovolil, aby na ASGARDSKÝ TRŮN USEDL MRAZIVÝ OBR!!" Sršel ze mě vztek. Nesnažil jsem se ho skrýt. Má magie pohltila celou místnost a celou ji zahalila do nepřiměřeně tmavé barvy. Výhružně jsem se přibližoval k muži na schodech a hlasitě na něj křičel. Až hystericky jsem gestikuloval a snažil se alespoň trochu si tak utřídit myšlenky. Zastavil jsem se až u něj a až teď mi došlo, že bezvládně leží na schodech. Klesl jsem k němu a zmateně na něj hleděl. Co se vlastně stalo? Vždyť jsem neudělal nic, čím bych mu ublížil. Odin slabě těžce dýchal a už neměl ani sílu otevřít oči. Chtěl jsem mu nějak pomoci, ale měl jsem naprosto prázdnou hlavu. Nenapadlo mě nic jiného. Než chytnout jej za ruku a alespoň tak zkontrolovat tep. Žil, ale jeho srdce tlouklo jen velmi slabě. „Stráže! Stráže rychle, pomozte!" Do síně vběhli dva muži ve zlatém brnění a obestoupili starcovo bezvládné tělo. Co jsem to provedl!

Tak a jsem tady zase. Snad se vám to pořád líbí a ještě jste mě nezavrhli. Budu ráda za vaše komentíky a hvězdičky!

Vaše Tiranis!