Loki

Nenávidí mě. Nenávidí.

Nedokázal jsem zastavit slzy. Ani jsem nemusel, tady mě nikdo neuvidí. To si o mě vážně myslí? Celou tu dobu si myslí, že jsem s ním manipuloval? Podvedl ho a využil, abych mohl .............. Co vlastně? Zaútočit na zemi? Kvůli takové hlouposti? Zbláznil se? Jak si to jen může myslet?

Brečel jsem. Nahlas a dlouho. Bylo mi to upřímně jedno. Nechal jsem otevřenou hráz všem emocím. Nemůžu to v sobě držet navěky. Matka mrtvá, otec mě nebere, jako syna a Thor...........ten mě nenávidí. Rozplácnul jsem se na zemi a nebyl schopen se zvednout. Od chvíle, co jsem odběhl a pak zakopl o pařez, jsem se z mechové podušky nezvedl. Mohla uběhnout řádka hodin, ale co je mi po tom?! Chci umřít. Na co mi je , že jsem někde na svobodě, když se stejně nikam nedostanu? Tloukl jsem pěstmi do mechového porostu a nechal všechno, ať si dělá co chce. Po dlouhé době i slzy došly a já znaven a vyslílen usnul tak, jak jsem dopadl.

„Nenávidím tě. Byl jsi vždy jen zrádce. ZNEUŽIL JSI MĚ A SPROSTĚ PODVEDL!"

„Nikdy jsi mi nebyl synem. Jsi jen nástroj, zbraň, nestvůra. Mrazivý obr nehodný života."

„Proč jen jsi mě neochránil Loki? K čemu mi byla tvá láska, když mě nedokáza uchránit smrti? K čemu vlastně jsi synu?"

LOKI!LOKI!LOKI! Jsi jen sklamání! Nenávidíme tě! Odporná zrůdo! LOKI!LOKI!LOKI!

„LOKI! Loki vzbuď se! Slyšíš?! Prosím vstávej! Já se moc omlouvám, nemysle lsem to tak! Loki! Loki prosím!" Zmateně jsem otevřel oči a koukal kolem sebe. Byl jsem vevnitř v domě, ale on byl tady taky. Byl tady se mnou. „T-thore?" „LOKI! Ach bože jsi v pořádku! Tak strašně jsem se bál!" Mačkal mě v objetí a máčel mi ramena a vlasy slzami. „Cože? N-nechápu." „Už jsi se probral. Strašně jsem se o tebe bál. Jen mi to ujelo, nemyslel jsem to tak. Nikdy bych to tak nemyslel. Moc se ti omlouvám, tak strašně moc." Pořád nechápající jsem se rozhlédl kolem sebe. Venku za oknem bylo vidět, že teprve svítá. „Jak- jak dlouho jsem spal?" „Tři dny. Bál jsem se, že se už neprobudíš. Nahnal jsi mi, vážně." „T-tři dny?! Proboha jak?" Thor si mě přitáhl do dalšího z objetí. Po tvářích mu tekly slzy a ač se usmíval, v očích měl jen bolest a smutek. Musel jsem ho pořádně vyděsit. „Když jsem tě konečně našel, ležel jsi nehybně na zemi. Doslova jsi vypálil kráter do země. Strašně mě vyděsilo, že tam třeba něco vybuchlo a tobě to ublížilo. Když jsme si ale všimnul těch rýh, bylo mi jasné, žes to udělal ty. Proč, to jsem ale nezjistil. Ach díky bohu jsem tak rád." „Já vypálil díru do země? Nepamatuji se, že bych něco takového dělal." „Bylo to všude kolem tebe. Jako by kolem tebe řádil uragán." Těžce jsem se posadil naproti svého bratra a chytl ho za ruce, co se mě znovu snažily položit do postele. „Ne Thore, počkej. Musím ti něco říct." „Nic neříkej a lehni si. Jsi slabý." Odehnal jsem jeho ruje a zadíval se mu hluboko do očí. „Poslouchej mě. Alespoň jednou v životě mě poslouchej. Já........chci se omluvit. Když jsem se přenesl zpět do lodi Thanose, vypadalo to strašně divně. Všichni mě pozorovali a já se bál. A pak se mě Thanos dotkl tou hodí a já se ztratil. Vážně si nic nepamatuju. Jen úseky a všechno je hluboko v mlze. Přísahám, že jsem nikomu nechtěl ublížit. Tobě jsem nechtěl ublížit. Moc mě mrzí, co se stalo. Strašně mě ranilo, že sis snad myslel, že bych tě zmanipuloval a podvedl." Thor na mě koukal s dalšími slzami v očích. „Loki......" dotkl se dlaní mé tváře. Přimknul jsem se k němu a zcela se ponořil do doteku. „......moc se omlouvám. Netušil jsem........nebo možná ano, ale rozhodně bych nepředpokládal..........je mi to tak líto." Po tvářích už se mi zase koulely slzy. Skočil jsem Thorovi kolem krku a silně si jej tisk k sobě. Potřeboval jsem ho obejmout. Obejmout a už ho nepustit. „Tak strašně jsi mi chyběl." „Ty mě taky. Mě taky."

No není to sladké? Dva zamilovaní blázni a konečně zase spolu. Další kapitoly budou trochu přeslazené a hlavně hodně obyčejné. Takový klasický život. I když ta pod číslem 46 by se vám mohla hodně líbit. Bude to kapitola 15+! Dejte dílu hvězdičku a koment!

Vaše Tiranis!