Thor

Stáli jsme tam a já prostě nedokázal pustit jeho ruce. Hruď se mi až moc nápadně zvedala z důvodu rychlejšího splašeného dýchání a dlaně se mi začínaly potit. Co to zase vyvádím?! Proč se tak poslední dobou chovám?! Musel jsem asi něco chytit, není jiné vysvětlení. Vytrhl se mi a odcházel zase k chatce. „Sakra, tak čekej!" S úsměvem na rtech jsem ho dohonil a zatarasil mu cestu. Zamračil se na mě a pokusil se mě obejít. Nenechal jsem ho a zase mu zastoupil cestu. „O co se do háje pokoušíš?! Já bych si chtěl odnést svoje věci!" Zakřenil jsem se a hromádku v jeho náruči jsem mu vytrhl a odhodil stranou. „Hej!" Víc jsem ho říct nenechal, jelikož jsem ho popadl za pas a přehodil si ho přes rameno. Zapištěl a křečovitě se chytl mého svršku. Nevím, co mě to popadlo, ale utíkal jsem s ním na rameni do lesa. „Pusť mě! Thore! To není sranda, sundej mě! Vždyť spadnu!" Na jeho nářky jsem nic nedal a běžel dál. Dlouho jsem se nezastavil, až když začal les řídnout. Položil jsem ho na nohy a uhnul před letící dlaní. „Demente!" Jen jsem se přihlouple zasmál a otočil se dál k cestě. „Tak daleko od paláce jsem ještě nikdy nebyl." „Byl. Vždyť jsi byl až na Midgardu." Loki měl pravdu, byl jsem už i dál, ale tak jsem to nemyslel. „Jo, ale tady jsem se ještě nepodíval. Byl jsem už s otcem na cestách k vedlejšímu království, ale na téhle straně říše jsem nebyl nikdy. Asi proto, že jsou zde jen zahrady a moc mě to sem nikdy netáhlo. Nejdál jsem se dostal k tomu srubu." „Já tady taky ještě nebyl." Otočil jsem se na černovlasého. Už jsem v jeho hlase nenašel tu zášť a vztek. Byl jen okouzlen okolím a prohlížel si jej s pootevřenými ústy. Další nehlídaný moment, kdy mi ukazoval své pravé já. „Půjdeme dál?" Kývl a vydali jsme se ještě dál. „Co tě to vlastně popadlo? Běžel jsi se mnou skoro čtvrt hodiny." „Ani nevím. Prostě se mi chtělo." Mykl rameny a připojil se ke mně. Šli jsme neproskoumanou krajinou. Tráva tady již vyšší a stromy neupravené, jak se sem zahradníci ani neobtěžovali pouštět. Kamenná cesta byla nerovnoměrně prorostlá mechem a částmi skoro ani nebyla vidět. „Kdo by tady stavěl stezku? Vsadím se, že sen nikdy nikdo ze šlechty ani nezavítal." Loki se trochu zamračil, ale pokračoval dál. Chápal jsem jeho smíšené pocity z Asgardkých obyvatel, ale stále je to má rodina. Les slábl a přeměňoval se v louku s keříky, až se zcela vytratil a stezka začala mizet. „Možná už bychom se měli vrátit." Loki se jen zašklebil a pokračoval dál. „Ani nápad. Když už jsme tak daleko, tak chci vědět, co je na konci." Cesta se měnila v hlinitou, až nakonec skončila na útesu, ze kterého byly vyzděné nádherné zdobené schody dolů ze srázu. „Páni." Pozoroval jsem svého bratra, jak s neuvěřením hledí na písečnou pláž a příkrý sráz. V dáli šlo vidět slunce a voda se nádherně lekla. Byl to kouzelný pohled. „To je nádhera. Já..............netušil jsem, že tady něco takového je." Loki se rozplýval nad tou scenérií, než se omámeně rozešel po schodech dolů. Následoval jsem ho, až jsme došli k moři. Sundal jsem si oblečení a vskočil do vody. Loki mě hned následoval a začala vodní bitka. Cákali jsme po sobě vodu jako malé děti a pištěli u toho jako před lety. „Néééé! Ááááá! Lokíííííí!" Utíkal jsem před ním a smál se jako Už několikrát za tu krátkou dobu, co jsme spolu. Když mě konečně milosrdně nechal, vybelhal jsem se na břeh. Rozplácl jsem se na hřejivém písku a bylo mi úplně jedno, že nemám plavky, stejně tady nikdo není. Loki ovšem asi tak odvázaný nebyl a raději se přikrčil ve vodě ještě víc. „Co se děje?" „Jsi nahý Thore." Říkal to, jako by se snad styděl to jen vyslovit. „Já vím. Vadí to snad?" „Trošku" připustil a připlul kousek blíž ke břehu. Posadil jsem se a nahrnul na sebe velkou kupu písku, tak že nebylo nic vidět. „Lepší?" Kývl a pak zrudl. „Ehm.........mohl, mohl by ses otočit?" Protočil jsem oči, ale uhnul jsem pohledem a překryl si dlaněmi tvář. Slyšel jsem jen zacákání vody a pak dunivý zvuk, jak se rychle posadil vedle mě. Pobaveně jsem koukl na svého mladšího sourozence, jak se krčí v kupce písku s úplně rudými tvářemi. „Nesměj se blbče. Každý nemusí být tak bez zábran jako ty." „Tak promiň Loki." Otočil se na mě s ohni zlosti ve smaragdových očích. „Neštvi mě Odinsone." „Ú, tak Lokísek se zlobí." Provokoval jsem ho a záměrně se ještě více začal smát. Bavilo mě to, ale jen do doby, dokud jsem kolem sebe neucítil chladivý závan. Loki na mě skočil a nebýt toho písku, asi by mi propálil díru do kůže. Celý zmodral a šel z něj nepopsatelný chlad a strach. „Nejsem Lokísek." Zavrčel a nahnul se nade mne. Nahrnul jsem na sebe ještě trochu písku a toužil se zahrabat pod zem. To už nebyla sranda, teď z něj šel vážně strach. „N-nejsi, chápu." Loki se jen zašklebil a slezl ze mě. Do pár sekund byl mráz pryč a já se vykopal z ochranné pískové bariéry. Černovlasý seděl zády ke mně a něco nesrozumitelného mrmlal. „Promiň Loki. Nechtěl jsem tě nahněvat. Přišlo mi to jako zábava." „Nezlobím se, jen nevím, co si myslet." Nechápal jsem, jak to myslel. Co si má o čem myslet? „Víš, že jde z tebe celkem strach když se proměníš?" „Jo." Téměř až neslyšně to zašeptal, než jsem slyšel vzlyk. Sakra, znovu už ne. Už nesmí brečet.

Tak trochu zábavy k tomu druhému školními dni! Snad se kapitolka líbila! Mě osobně se tyhle smyšlené celkem zamlouvají. A co vám? Dejte hvězdičku a napiště kement!

Vaše Tiranis!