Thor

Uběhla necelá noc, když mě ze spaní vyrušil jakýsi zvuk. Kdo se opovažuje mne rušit v takto důležité činnosti?! Protřel jsem si rozmrzele oči a napřímil se na posteli. U balkonových dveří seděla na křesle osoba v tmavém zeleno černém hávu. Hned jsem svůj pohled zjemnil. „Omlouvám se bratříčku, ty ještě spíš?" „Jestli ano, pak sním velice sladký sen." Lokiho zvonivý smích se rozezněl po prostorném pokoji. Musel jsem se nad tím usmát. „Opravdu zábavné Thore. Co dalšího mi ještě povíš?" „J-jak to, že jsi tady tak brzy?" Loki se zakřenil a slezl z křesla. „To už tak vtipné nebylo. Pravdou je, že já už čekám den." Zaskočeně jsem na něj pohlédl, než mi opět došly souvislosti. V náhlém osvícení jsem si musel připlácnout ruku na čelo. Já jsem občas vážně tupec, tak jak říkal můj bratr. Chtěl jsem vstát a jít jej obejmout, ale když jsem slézal z postele, překryl si Loki oči dlaní a otočil se ke mně zády. „Děje se něco?" Odpovědí mi byla velice rychlá příkrá věta. „Jsi nahý." Rychle jsem přes sebe přehodil pokrývku a pod peřinou si natáhl alespoň spodky. Vše v bleskovém čase a bez většího rámusu. „O-omlouvám se, ale už je to v pořádku." Obrátil se zase zpět s červení ve tvářích. Sám jsem byl lehce zbarven do karmínové. Loki se posadil vedle mě na postel a objal mě. S radostí jsem si ho přitáhl do pevnějšího a dalšího objetí. „Bojím se Thore." Zaskočeně jsem jej pustil a pohlédl do jeho chladných zelených očí. Nebyl třeba se ptát, můj pohled a pokynutí mluvilo za vše. „Ta loď........nemám dobrý pocit. Něco se mi zamlčuje. Nevím, co se stane. Už brzy se něco změní, cítím to." Starostlivě jsem si jej přitáhl do klína, až z toho Loki vyjekl. „Jak to myslíš? Mohu ti nějak pomoci? Řekni mi, kde jsi, a já si pro tebe dojedu." „N-ne. Ty zůstaneš tady v bezpečí." Položil se na mou hruď a v jedné ruce si pohrával s koncem jednoho z mých dlouhých zlatých pramenů. Příjemný pocit se mi rozlil po hrudi. Chtěl bych jej tak držet pořád a už jej nepustit. Chránit ho a starat se, aby se mu nic nestalo. „To místo..........je tak temné. Probouzí ve mně mé dávno pohřbené dětské vystrašené já. Nelíbí se mi, že kolem mě chodí jako přízraky. Sledují každý můj pohyb, pokud se nezavřu ve své kajutě. Je to k nevydržení." Nechápal jsem přesně, o čem mluví, ale chtěl jsem, aby mu bylo lépe. Přimkl se ke mně a křečovitě mi svíral deku. Hladil jsem ho po hladkých vlasech a zádech. Říkal jsem taková ta nesmyslná uklidňující slova a objímal ho ve své náruči. Seděli jsme tak dlouho. Já s promočeným hrudníkem, na který mi můj malý poklad spouštěl horké kapky vody a on stočený v malém klubíčku s napuchlýma očima od pláče. Najednou sebou cukl a rychle ze mě slezl. Nechápavě jsem se na něj podíval. „P-promiň. Nějak se teď peru sám se sebou a nedokážu si utřídit myšlenky. Měl- měl bych už jít." Otočil se k odchodu, já ho však za zápěstí stáhl zpět k sobě. „Nikam nepůjdeš. Nenechám tě odejít, když jsi tak rozpolcený. Ochráním tě tak dlouho, jak jen budu moci." Díval se na mě a já na něj. Asi se snažil si spojit klady a zápory, než nepatrně kývl. S úsměvem jsem ho posadil na svou postel a než jsem si k němu přisedl, oblékl jsem se alespoň do základní tuniky. „Děkuju." Přitulil se k mému boku a vdechl noční vzduch, co sem proudil skrz otevřené okno. „Ne, to já děkuju." Ovinul jsem kolem něj jednu paži a naklonil se k němu blíž. Teplo jeho těla, byť jen slabé, mě uklidňovalo. „Na co teď myslíš?" Loki na mě překvapeně pohlédl. „Vlastně ani nevím. Přijde mi, že se všechno změnilo. Kdysi jsem tě nenáviděl, vážně nenáviděl. Chtěl jsem tě zabít, prostě tě sprovodit ze světa. Teď.........je to tak jiné. Vážně se s tebou cítím dobře. V bezpečí a bezstarostný. Připomíná mi to tu dobu, co jsme byli ještě hodně malí a hrávali si v zahradách. Nechci,........nechci odejít, opustit tě. Chtěl bych se vrátit a zůstat tady." Jen těžko bych teď popsal pocit, co jsem cítil. Byla to směsice zmatení, štěstí, hněvu, smutku, radosti, prostě všeho možného, jen stokrát silnější. „Já..........netuším, co na to říct. Taky jsem rád, že jsi tady se mnou. Chtěl bych tě tady mít, abych tě mohl chránit. Vážně mi na tom záleží." „Já vím." Chtěl jsem ještě něco říct, udělat, když se mi tělem prohnal strašný chlad. Po mém boku teď neseděl sklíčený bratr, jako spíš vyděšený a hlavně modrý Loki. „T-thore.....!" Snažil jsem se ho dotknout, ale rozplynul se mi pod rukama. „Loki!"

Ahoj! Další kapitola je na světě! Vím, že je trochu podivná, ale i přesto mi nepříjde nejhorší. Sice je tady Loki nějaký divný, ale s tím jste se snad smířili. Budu ráda za vaše ohlasy a hvězdičky!

Vaše Tiranis!