Thor

Zůstal jsem zamčen ve svých komnatách po několik dní a truchlil. Nejedl jsem ani nepil. Nechtěl jsem nikoho vidět ani slyšet. Vypadal jsem již velice zanedbaně a pohuble, když jednoho rána rozrazili strážní dveře. Seděl jsem na zemi, zády opřen o svou postel, kolena u sebe a hlavu položenou v dlaních. Slzy mi už dávno vyschly, jen jsem tiše truchlil a čekal na smrt. Nechtěl jsem tady dál zůstat. Ne bez něj. Nikdo o tom nevěděl. Všichni si mysleli, že jsem zahořel láskou k té smrtelnici. Pravý Asgarďan má osudovou lásku jednu. Ne víc, jen tu jednu. Matka mě chlácholila, že se jistě najde způsob, jak přivést portál zpět. Mě byl ale bifrost ukradený. Chyběla mi mnohem důležitější osoba.

Donutili mě se zkulturnit a posilnit. O pár dní později se pak pořádala velká hostina. Na počest mě, který zachránil Asgard a to, co zbylo z Jotunheimu. Všichni se bavili a hodovali. Radovánky se táhly dlouhé hodiny. Byl jsem tam sotva tři a déle jsem to nemohl snést. Omluvil jsem se matce a odebral se pryč se síně. Jen ať slaví další dva dny, jako správná Asgarďánka, já však chci být sám. Odebral jsem se na vyhlídku, kde byl nádherný výhled na zapadající slunce. Stál tam otec. Musel jsem mu říct, že mě to mrzí. Že nejsem dobrým králem a raději se budu stále učit. Nikdy nebudu tak dobrým otcem a králem, jako je on sám. Když odcházel, řekl, že už jsem mu čest udělal. Nechápal jsem. Nic jsem neudělal. Zůstal jsem na vyhlídce, dokud nezapadlo jedno ze zářivých kotoučů. Vzpomínal jsem na dětská léta, kdy jsme se s bratrem podporovali a bojovali pospolu. Jak dávno to již je, co jsem se s ním smál naposledy. A teď je pryč. Už jej neuvidím. Spadl do věčné temnoty. Ačkoli ostatní tvrdí, že zůstává v našich srdcích a vzpomínkách, já opravdu věřím, že není mrtev. Nemusí být, nikdo nikdy neřekl, že pád do galaxie je smrtelný.

Při hloubání jsem se dostal až k mostu. Chodím sem velice často. Dívám se na lomené střípky a doufám, že se tady Loki jako zázrakem objeví a řekne, že to celé byl jen trik. „Takže země je pro nás ztracená." „Ne, vždycky je nějaká naděje." Došel jsem až k okraji a postavil se vedle vševidoucího strážce. Musel jsem se zeptat. „Vidíš ji?" „Ano." „Jak se má?" „Snaží se tě najít." Nevím, zda je to dobře, ale alespoň ona se snaží dodržet část dohody. Když jsem se tak dlouhou dobu nevracel, asi vzala situaci do svých rukou. Až ji příště uvidím, budu jí muset vysvětlit, že k ní nechovám stejné city, jako ona ke mně, ovšem dál bych chtěl zůstat jejím přítelem.

Na mostě jsem zůstal ještě dlouho poté, co Heimdall odešel. Díval jsem se do propasti a držel jsem se, abych to neskončil. Nebylo by to tak těžké. Jen se trochu víc předklonit. Už jsem zavíral oči, když mě cosi trefilo do obličeje. Polekaně jsem je zase otevřel. V mých rukou se skvěl obyčejný kousek zmuchlaného pergamenu. Malý kousek papíru. Jak se sem dostal? Zezadu ho po mě nikdo hodit nemohl. Znamenalo by to tedy, že musel vyletět z propasti? To je přeci absurdní, to nejde. Nebo že by ano? Rozbalil jsem křehkou kuličku. Nic, byl prázdný. Chtěl jsem jej zase hodit dolů, když se na něm začaly zjevovat písmena. Nějaká mocná magie? Vím, že lze takto ovládat předměty, ale nikdy jsem to na vlastní oči neviděl. Díval jsem se, jak se na útržku zjevují úhledné kličky. Jsem naživu. To je Lokiho písmo! Loki žije!

Tak co říkáte na dnešní kapitolu? Líbí se? Mě tedy celkem ano, ale nechám  vás udělat si vlastní názor. Budu ráda za jaokukoli odezvu. Komenty nebo hvězdičky, to je fuk, hlavně když bude!

Vaše Tiranis!