Thor

Bylo po všem. Ničitel byl zničen a Země byla ochráněna. Teď se musím vrátit zpět na Asgard. Chtěl jsem Jane ukázat, jak ten most mezi světy vypadá, tak jsem jí vzal do pustiny se svými přáteli. „Heimdalle otevři bifrost." Nic nikdo se neozýval a záře z obohy se nespouštěla. Co se děje? „Heimdalle?" Zmateně jsem se podíval na Jane a své přátele. „Neodpovídá." „Pak jsme tu uvízli." Hogun, jen aby zase nesýčkoval, co? Zkoušel jsem pořád dokola volat jeho jméno a prosil jej o pomoc. Muselo to vyjít! Ztrável jsem naději, když se z oblohy začal snášet mohutný vír. Díky bohu. Přitáhl jsem si Jane blíž, aby věřila mým slovům. „Nyní musím zpět do Asgardu, ale slibuji, že se sem vrátím." Neodpovídala, jen na mě koukala. Zdálo se mi, jako by se mezi námi zkracovala vzdálenost, tak jsem raději vzal její ruku a políbil ji. Taktně jsem jí tak naznačil, že nemám zájem, ona to ovšem zřejmě nepochopila. „Platí?" Doslova na mě skočila a políbila mě. Byl jsem zaskočený a nic jsem nedělal. Počkal jsem, až se oddálí a pak raději rychle odešel k bifrostu. Přátelé po mě hodili zkoumavým pohledem. Ani já sám jsem netušil, co to mělo znamenat. Pak už nám zmizela půda pod nohama a já cítil poryv silného větru.

Jen co jsem vstoupil na Asgardskou pevninu, rozeběhl jsem se k hradu a nechal své druhy, aby se postarali o vševidoucího strážce mostu, jež ležel bezvládně na zemi. Byl jsem z Lokiho zmatený, ale hlavně jsem byl hrozně naštvaný. Proč mi lhal? Jaký měl k tomu důvod? Celý rozpolcený jsem doletěl do otcových komnat. „Loki!" Viděl jsem, jak se objímá s mou matkou, která hned co mě spatřila, tak se rozeběhla ke mně. Takže i v tomto mi bratr lhal. „Už jsi jí řekl, že jsi poslal ničitele, aby zabil mé přátele a mě s nimi?!" Bratr vypadal jinak. Něco na něm bylo jiné. Jeho vždy perfektní podoba něco postrádala. Sebejistotu? Odhodlání? Nevím, něco ano. Chtěl jsem jej jen zastavit, aby nenadělal další škody, ale on byl až příliš odhodlaný dokončit své plány. Prostřelil mě zámeckou stěnou a já padal z ohromné výšky do prázdna. Upustil jsem své kladivo. Sakra! Natáhl jsem paži a doufal, že to stihnu dřív, než se rozplácnu někde na zemi. V posledních milimetrech nad zemí jsem to vybral. Strašlivě jsem se polekal a dopadl koleny na zem. Nemohl jsem popadnout dech a srdce mi splašeně bilo v hrudi. Nevím, jak dlouho jsem ten zážitek vydýchával, ale když jsem se konečně sesbíral a doletěl k bifrostu, bratr už stačil jakýmsi kouzlem zamrazit mocné paprsky a ty dříve či později zničí celý Jotunheim. Rozeběhl jsem se ke středu, že kladivem rozbiju ledovou krustu, ale Loki mě odrazil. Mohl mě zabít, žezlo je na to silné dost, tak proč to neudělal? Proč mě nezabil už na zemi? Mohl tak učinit, ale přesto mě nechal žít. A proč chce vůbec zničit celý svět? Proč chce zničit svůj pravý domov? „Proč jsi to udělal?!" Ptal jsem se na obě otázky, ovšem on pochopil jen tu druhou. „Abych otci dokázal, že já jsem z nás dvou ten lepší! Až se vzbudí, uvidí kdo ho zachránil. I kdo vymítli ty nestvůrné obry. A následníkem trůnu pak budu já!" Co ho to popadlo? Musím ho zastavit. „Nemůžeš zničit celý jeden svět!" Až bláznivě se usmál. „Proč ne? Co že ti na těch mrazivých obrech tak záleží? Dřív bys na ně šel s holýma rukama." Měl pravdu, ale nyní jsem jiný. Záleží mi více na životech ostatních. A proč že mi záleží na mrazivých obrech? Třeba proto, že jednoho z nich mám nadevše rád! Třeba proto, že Lokiho...........ne, už blázním. Takové sympatie k němu nechovám. „Změnil jsem se." „To já taky." Rychlým pohybem mě trefil do tváře. Nechtěl jsem jej uhodit. „Pojď bojovat." Další silná rána mě odhodila o kus dál na zem. „Nikdy mi o trůn nešlo! Jen jsem se ti chtěl vždy vyrovnat." Nebezpečně se blížil. „Nebudu s tebou bojovat bratře!" „Nejsem tvůj bratr. Nikdy jsem nebyl." Jeho tvář se zkřivila v ublížené grimase. Chápu, jaké to pro něj musí být, ale takhle to přeci nezmění! „Loki, tys zešílel!" Třepal se přede mnou vzteky. „Zešílel? Myslíš? Myslíš?! No tak! Co se ti na té zemi stalo, že jsi tak změknul? Snad ses nezamiloval?" Jeho hlas jako by mu už ani nepatřil. Byl plný záště a hněvu. Takového Lokiho já neznám. A jestli jsem se zamiloval? Na zemi k nikomu hluboký cit nechovám, ale jsou to mí přátelé a chtěl bych je ochránit. „O, takže ano. Tak to ji, až to tu skončíme, budu muset taky navštívit!" To ne! Nenechám ho, aby jim ublížil! Vyběhli jsme proti sobě. Bojoval mnohem líp, než si pamatuji. Že by trénoval? Nechtěl jsem mu ublížit, tak jsem nebojoval naplno, ale i tak jsem ho párkrát tvrdě zasáhl. Byl jako šílený. Pokaždé, co jsem zavrávoral, udeřil mi další podpásovku. Šíleně se smál a radoval z každé mé nepatrné bolesti. Nahněval jsem se a hodil zábranu za hlavu. Popadl jsem toho šaška v zelené zbroji a odhodil jej společně s výbuchem ven ze zlaté síně. Sám jsem tu energii nečekal, tudíž mě odmrštila a já dopadl na zem. „Thore! Bratře prosím." Loki visel z duhového mostu. I kdybych chtěl, nemohl bych jej nechat spadnout. Natáhl jsem se po něm a on se mi rozplynul v rukou. Co to? Otočil jsem se ve chvíli, co mě zasáhl mocnou holí do břicha. Spadl jsem na zem a svíjel se v bolesti. Kolem mě se začalo rojit nad dvacet postav, všechny vypadaly jako on. Jako Loki. A smály se mi. Nemohl jsem to vydržet. „Dost!" Výboj blesku z kladiva odhodilo všechny stranou. Konečně jsem se mohl zvednout. Ležel na zemi a zhnuseně se na mě díval. Asi počítal s tím, že to ukončím. Nemohl bych. Položil jsem na něj své kladivo. Teď byl v sázce jeden svět a já i tak ztratil spoustu času. Je potřeba to zastavit, hned. „Hleď! Thor, takový mocný silák! A k čemu ti to teď je, co?! Slyšíš mě bratře?! Už to nemůžeš zastavit!" Doslova se radoval. Věděl jsem, že má pravdu, bifrost bych nezastavil, tak jej odříznu. Přivolal jsem zpět kladivo a mocně se trefil do duhového mostu. A pak znovu a znovu. „Co to děláš?! Když ten most zničíš, tak už ji nikdy neuvidíš!" Poslední rána. Poslední úder od konce. „Odpusť mi Jane." Nevrátím se zpět, jak jsem slíbil. Možná je to i dobře. Mohutná vlna nás oba odmrštila. Letěl jsem vzduchem a na poslední chvíli zachytil Lokiho za jeho žezlo. Sám bych se zříti do propasti, ale někdo mě zachytil. Otec! On žije! „Zničil bych je otče. Dokázal bych to. Pro tebe! Pro všechny." Díval se nade mě a já mohl snad po pěti stech letech vidět opravdové emoce ničím neskrývané. „Ne Loki." Jeho výraz se změnil. Ne, to nemůže udělat! Musí tady zůstat! Tady se mnou! Nesmí to udělat! „Loki ne!" Pustil se. „Néééééééééé!" Do očí se mi vehnaly slzy. Byl jsem strašně v šoku. Ne, to ne. Nechal mě tu. Samotného. Je pryč. Otec mi pomohl vylézt spět na most. Objal jsem ho, ale pak popadl své kladivo a odletěl do zámku. Nechal jsem ho tam se svým žezlem tak, jako Loki nechal tady mě. Jak to jen mohl udělat?! Proč?! Sotva jsem rozrazil dveře svých komnat, zřítil jsem se na postel. Hořké slzy mi omývaly tváře a vzlyky, jež se mi draly z hrdla by člověk nepřirovnal k lidským.

Tak a je tady naše zlomová kapitola. Jelikož jste mi nedali vědět, zda pokračovat, nebo psát podle sebe, tak jsem se rozhodla to zkombinovat. Proto si teď vymyslím  pokračování, a zakončím to celé avengers 1, co vy na to? Jinak budu ráda za hvězdičky a komentíky!

Vaše Tiranis!