Thor

Už jako malý jsem si myslel, že naše rodina je nejmocnější na celém světě. Když jsem byl ještě kluk, otec mi vyprávěl o našem rodu a jeho hrdinských skutcích. Často mi vkládal do paměti, že jednou budu vládcem já a sám spoustu hrdinských skutků učiním. Pamatuji si, jak se otec vrátil z dalekého mrazivého kraje a přivedl s sebou malého hocha. Řekli mi, že je to můj bratr. Byl jsem tehdy velice rád. Po sourozenci jsem vždy toužil a teď jsem měl bratra. Nepřišlo mi zvláštní, že má matka neměla těhotenské tvary jako jiné asgardské ženy. Byli jsme přeci nejmocnější.

Teď už to vidím trochu jinak. Nedávno mi začaly docházet souvislosti. Na hlodavou myšlenku mě navedl nevědomky můj přítel Fandral, když jsme slavili jeden ze spousty vítězných bojů. Tenkrát mi v podnapilém stavu řekl, že můj bratr vypadá spíše jako lidský skrček, nežli božský syn. Prchlivá slova se mi ale usídlila v hlavě. Najednou jsem si všímal těch maličkostí, jako například jiné barvy vlasů, než zbytek naší rodiny. Vyhublá postava bez svalstva i jeho plíživé chování. To, že matka tehdy nevypadala těhotně nebo to, že se bratr zjevil u nás v království společně s otcovým návratem z bitvy.

„Thore, můj synu, děje se něco? Poslední čas býváš až příliš ponořen v myšlenkách." „Nic důležitého otče, jen mám neklidnou mysl. Zdává se mi, že se naše rodina vzdaluje." Otec vedle mě se posadil do zdobeného křesla. „Vskutku. Již dlouhý čas jsme společně nestrávili příjemné chvíle. Možná je na čase to napravit." „To zajisté. Pozvu matku ke společnému stolu." Otec se na mne nečekaně obrátil. „Neopomněl jsi někoho?" S kamenným výrazem ve tváři jsem se díval do dálky na zapadající slunce. „Ne, měl bych?" „Jistěže. Co tvůj bratr? Na Lokiho bys zapomenul?" Otočil jsem se k otci tváří a povolil svůj nepřístupný výraz. Nahradil ho lehce rozhněvaný škleb. „Tak bratr povídáš. Jistě, to mi bylo vštěpováno po stovky let. Víš ty, jak se musí cítit velký Odinuv syn, když si musí pravdu zjistit sám? Jak velice podobný je Loki naší rodině! Víš, pročítal jsem poslední dobou svazky. Netušíš otče, kam zmizel potomek krále Jotunheimského?" Na otcově tváři se mohl na vteřinu mihnout záblesk nejistoty a zděšení, pak však jeho ocelová maska znovu našla své místo. „Je mi líto synu, že jsi to zjistil takto. Ví o tom Loki?" Zapřel jsem se lokty do zábradlí. Ani se mi to nepokusil vyvrátit! On mi to potvrdil! „Ne, bratr to stále neví, ale domnívám se, že něco tuší. Pročítá ty samé listy, co já. Je blízko." „Pak tedy doufám, že mu to neusnadníš. Nevím, jak by na tuto zprávu reagoval." „O to se bát nemusíš. Loki bude pro mne bratrem vždy, i když možná ne pokrevním, v srdci jej chovám stále." „To jsem rád. Frigga by byla dozajista také vděčna." Obrátil jsem se k odchodu, když mě v chůzi zarazila pevná ruka. „Slib mi synu, že na něj dáš pozor, ať se stane cokoli. Je to můj syn, ač se tak třeba necítí." „Tak jest otče." Už jsem nedokázal stát na terase a hledět z ní na přenádhernou krajinu přede mnou. Prošel jsem sálem, ve kterém to vřelo veselím a oslavami, a odebral se do svých komnat. „Odkdy se můj starší bratr nerad baví s ostatními? Kam utíkáš?" „Nejsem zrovna v dobrém rozpoložení Loki. Dej mi chvíli klidu." Bratr se pousmál tím svým typickým úšklebkem. „To bych mohl, ale kde by potom byla všechna zábava." Ignoroval jsem jej a stoupal do schodů ke svým komnatám. „Tak se nám hezky vyspi, zlatovlasá panno. Snad bude na tebe zítra hezčí pohled, i když odsud jej taky nemám špatný." To už jsem nevydržel. On vždycky ví, na které nervy brnkat, aby mne vytočil. Prudce jsem se otočil a v tu samou chvíli mi do ruky vletělo mé věrné kladivo. „Řekl sis o to sám bratře. Neměl jsi mne vytáčet." Hodil jsem po něm svou zbraň a ta jej přišpendlila k zemi. „Tohle není fér. Sundej to ze mě, ať se můžu bránit." Zasmál jsem se nad jeho počítáním. Jako želva ležel na zemi a pokoušel se o předem prohraný boj. „sám sis o to řekl bratře." Sedl jsem si na schody k němu a pobaveně sledoval jeho počínání. Po delším boji to vzdal a jen ležel na chladných schodech vedle mě. Povídali jsme si dlouhé hodiny a naslouchali utichajícímu veselí ve velké síni. „Pověz bratře, co že tě tak popudilo, že jsi chtěl být sám?" „To nestojí za řeč Loki. Jen promluva s otcem." „Ach ano. To je mi velmi nelibá činnost. O co šlo tentokrát? Příběhy o našem slavném rodu, nebo důrazné kladení na srdce, že jednou budeme vládnout a tak se máme i chovat?" Usmál jsem se nad pravdivostí jeho slov. Otec s námi vlastně o skoro ničem jiném nemluvil. „Tentokrát šlo spíše o rodinnou situaci." „Povíš mi víc?" Odmlčel jsem se. Mám mu něco z toho říct? „Ne. Myslím, že brzy na to přijdeš sám." „Pak mi tedy drž pěsti bratře. A nemohl už bys ze mne sundat to závaží? Chtěl už bych jít spát." „Zajisté." Zvedl jsem z bratra své kladivo a pomohl mu vstát. „Děkuji." „Dobrou noc bratře." „Dobrou Thore."

První kapča je na světě. Snad se líbila. Tenhle ship jsem nikdy nijak více nesledovala, tak nevím, zda se budu řídit tradičními náměty. Budu se snažit o poutavou povídku. Pokud někdo z vás nečetl mou předcházející povídku na téma Stony, tak v první kapitole jsou pravidla, kterými se běžně řídím. Budu se těšit na ohlasy tohoto příběhu. Užijte si to a nezapomeňte hlasovat!

PS: Asi nebudu vydávat úplně pravidelně, nebo nejméně o prázdninách určitě ne. Doufám, že zvládnu napsat alespoň 5 do měsíce.

Vaše Tiranis!