Na Grimmauldově náměstí dvanáct probíhal bujarý silvestrovský večírek. V něj se změnila porada Řádu, takže přítomni byli i někteří bradavičtí profesoři. Profesorka McGonagallová sice chtěla, aby se hned po poradě vrátili do školy, ale nakonec se nechala přemluvit. Vždyť také bylo co slavit. Artur Weasley byl konečně zpátky doma mezi svými blízkými a dnes si tak trochu užíval pozice čestného hosta. Všem se ulevilo, že jeho nedávné zranění při hlídce zůstalo nakonec bez trvalých následků.

Zábava byla v plném proudu. Po schůzi se k dospělým na chvíli směli připojit i studenti. Molly sice bedlivě sledovala, kam se ubírá směr jednotlivých diskuzí, aby uši mládeže nebyly vystaveny něčemu nepřístupnému, a zároveň ostřížím zrakem monitorovala nápoje, které do sebe omladina zhusta lila, aby někdo z nich náhodou nepropašoval do svého džusu nějaký alkohol, jinak dětem ale nebránila v zábavě.

Jako první se zvedl Severus. Večírky nebyly právě jeho šálkem kávy, navíc jen obtížně odolával touze skočit Blackovi po krku. Prahl po klidu své pracovny, dobré knize a možná sklence koňaku na dobrou noc. Musel se psychicky připravit na lekce nitrobrany s Potterem, které mu tak ‚laskavě' zařídil ředitel.

„Řediteli, máte něco proti tomu, abych se vrátil do školy?" zeptal se Brumbála, když už mířil ke dveřím.

„Pokud opravdu musíš, Severusi, bránit ti nebudu," mávl rukou velkoryse Brumbál.

‚Taky ještě abyste mi bránil,' řekl si Severus v duchu, ale pak si pomyslel, že má pro jednou zase štěstí a se strohým rozloučením zmizel.

„Pořád stejnej morous," uchechtla se Tonksová. „Od té doby, co mě učil, se nezměnil ani trochu."

„Počkej, Tonksová, tebe taky učil, jo? No tě prsk!" ujelo Ronovi.

„No, učil. Byl tehdy ještě celkem ucho, když jsem nastoupila, byl ještě mladší, než jsem teď já. A vlastně to občas byla docela sranda," ušklíbla se Tonksová.

„Snape a sranda, jo? To si teda neumím ani představit," vyjevil se Ron.

„Opatrně, Rone, taky by ti pusa neupadla, kdybys řekl profesor Snape, ostatně pořád tě učí, takže by to bylo na místě," zasáhl Artur, který jejich výměnu zaslechl. Minerva se usmála. Byla ráda, že tentokrát nemusela kárat studenty ona.

„Promiň, taťko, já zapomněl," schlípl uši Ron a v duchu si pomyslel: ‚Kdo se toho netopýra o ty lekce lektvarů prosil?' Nahlas se ale neodvážil odporovat.

„Budeš se možná divit, Rone, ale opravdu to občas bylo celkem zábavné. Třeba tenkrát... To jsme takhle jednou psali test z lektvarů a..." usmála se znovu Tonksová a začala tlumeným hlasem přítomné mládeži vyprávět jednu legendární historku ze školních let.

Sirius a Remus našpicovali uši a přidali se k hloučku v rohu. Jinak si jich nikdo celkem nevšímal. Přítomní dospělí věřili, že má Tonksová děti pod dohledem, a nechali se strhnout Kingsleyho barvitým líčením jednoho kuriózního případu. Vysoký bystrozor byl vynikajícím vypravěčem a jeho příjemný, hluboký hlas se tak dobře poslouchal, že upoutal dokonce i Molly, která přestala skupinku dětí, doprovázenou Siriusem, Remusem a Tonskovou, sledovat svým ostřížím zrakem a nechala se vtáhnout zajímavým příběhem.

Také Tonksové její skupinka posluchačů přímo visela na rtech a už se trochu pochechtávala, když mladá bystrozorka líčila, jak jí Severus vytahoval tahák z výstřihu.

„No doufám, že mu to neprošlo," zavrčel Sirius. „Bych mu musel tu pracku urazit, až bych ho příště viděl," rozčiloval se.

„Klídek, Siriusi, dostanu se k tomu," opáčila Tonksová. „Teda, když mě nebudeš přerušovat," ušklíbla se drze.

„Už mlčím a šoupu nohama," neodpustil si Sirius a naznačil, že si zamyká pusu na zámek a zahazuje klíč. Remus za jeho zády zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup. Tonksové zacukaly koutky, ale pokračovala ve vyprávění.

„...no a pak jsem mu řekla: ‚Jako studentka bych si to nikdy nedovolila, ale jako žena musím' a pak jsem mu pleskla takovou facku, že se mu na tváři otiskla moje dlaň," dokončila své vyprávění, které vyvolalo salvu smíchu.

„Já umřu, ty jsi fakt Srabusovi jednu natáhla?" řičel smíchy Sirius. Remus se navzdory svému obvyklému decentnímu vystupování chechtal, až mu tekly slzy, zatímco studenti všichni do jednoho popadali na zem jako sušené švestky. Ron se smíchy rozškytal. Výbuch veselí už dávno stačil upoutat pozornost dospělé části osazenstva.

„No, na tuhle příhodu si pamatuji velmi dobře," ujal se slova Brumbál. „Severus tenkrát ale nebyl jediný, kdo ten den dostal facku," dodal zamyšleně a narovnal si brýle. Minerva v duchu zaúpěla.

„Cože, tys nafackovala i panu řediteli?" otázala se Ginny s očima navrch hlavy. Sirius se začal znovu pochechtávat. Jestli je tomu skutečně tak, je ta holka ještě větší číslo, než si myslel.

„Ale ne, to bych si nikdy nedovolila," řekla s napůl hranou, napůl upřímnou vážností Tonksová. „V tomhle já nejedu. Ale zajímalo by mě, kdo to byl, asi bych před dotyčným nebo dotyčnou ráda smekla. Mám se ještě hodně co učit," dodala rozpustile.

„Klidně smeknout můžete, slečno Tonksová, jsem si jist, že tady paní profesorka váš projev úcty ráda přijme," rozchechtal se upřímně Brumbál. Minerva ve tváři nápadně zbledla.

„Albusi, nezdá se vám, že bychom se už měli vrátit do Bradavic!?" zeptala se s významně pozdvihnutým obočím.

„Ale drahá Minervo, zůstaňme ještě chvíli. Zvlášť, když se tak skvěle bavíme," zamrkal na ni Brumbál. „Kromě toho, vy jste tenkrát byla paní celé situace, to já sbíral brýle pod stolem," pokračoval se smíchem. Minerva zavrtěla hlavou a schovala si obličej do dlaní. Jsou bitvy, které nelze vyhrát, a škoda už byla stejně napáchána.

„Moment, moment, moment, to mě zajímá," vypálila Tonksová. A soudě podle hladových výrazů většiny lidí v místnosti nebyla jediná. „Čím jste si, pane profesore, ten políček zasloužil vy?" zeptala se zvědavě.

„Já mám dojem, slečno Tonksová, že jestli vám to zopakuji, tak s paní profesorkou srovnáte krok," odpověděl Brumbál nejednoznačně.

„Teď tomu asi nerozumím," poškrábala se ve vlasech zamyšleně Tonksová.

„Tak já vám to objasním, aby tady nevznikaly nějaké nepodložené domněnky," povzdechla si rezignovaně Minerva. „Alespoň nebudu za suchara... Tak tedy, Severus se tenkrát po vaší výměně názorů šel zrovna udat do ředitelny, dřív, než by se to panu řediteli doneslo od studentů. Já i profesorka Prýtová jsme tam shodou okolností seděly také. Když jsme se Severusem rozebírali, co se stalo, a jak by měl podobné situace řešit v budoucnu, zeptal se ho pan ředitel, jestli mu to sáhnutí aspoň stálo za to..."

Její další slova přerušila salva smíchu od přítomných dospělých i mládeže. Moody bušil pěstí do stolu, zatímco Sirius prakticky vyl smíchy. Molly, která doteď Minervu solidárně litovala, se bavila představou toho záhlavce, který si Brumbál za svoji nevkusnou poznámku vysloužil. Všeobecné veselí přerušily hodiny, které začaly odbíjet tři čtvrtě na dvanáct.

„Blíží se půlnoc," okomentovala to Molly. „Připravme se na slavnostní přípitek a potom zajedete do postelí, mládeži," dodala s přísným pohledem čelem ke skupince dětí. Odpovědí jí bylo jen nesouhlasné mumlání, které ale brzy zaniklo v nastalém ruchu, jak si přítomní začali připravovat skleničky na přípitek.

Odbila půlnoc a všichni si přiťukli svými poháry. Přání šťastného nového roku a srdečné potřásání rukama jako by nebrala konce. Nakonec bylo skoro půl jedné, než se mumraj trochu utišil a znovu započala přátelská konverzace.

Právě když začala odbíjet jedna hodina ranní, Molly se znovu připomněla s tím, že pro děti je čas odebrat se na kutě. Ron, Harry a Ginny se poslušně zvedli, tušili, že je veškerý odpor stejně marný. Fred a George však zůstali pohodlně rozvalení ve svých křeslech.

„A pro vás dva to jako neplatí?" otázala se Molly přísně.

„Ale mamko, vždyť už jsme plnoletí," namítl odbojně George.

„Každá legrace musí jednou skončit. Už jsem řekla, takže odpluj, dokud je voda," setřela ho Molly. „A Freda vezmi s sebou. Dobrou noc," uzavřela debatu nekompromisně. Dvojčata si vyměnila znepokojené pohledy. Zdálo se, že bitva byla dobojována dřív, než začala.

Už bez řečí se oba chlapci zvedli, popřáli zbytku společnosti dobrou noc, stejně jako zbytek dorostenců, a odpochodovali nahoru. Na schodech se ještě domluvili, že se sejdou u Harryho a Rona v pokoji, a pak poslušně zamířili do svých ložnic, kdyby je náhodou Molly pozorovala. Ve svých pokojích se převlékli do pyžam a potichu jako myšky se odplížili na své tajné setkání.

Dole v kuchyni se zatím část společnosti už také pomalu loučila. Kingsley a Tonksová měli mít ráno službu, zatímco Moodyho čekala hlídka. Minerva ještě živě diskutovala s Arturem o mudlovské medicíně, zatímco Remus a Albus je se zájmem poslouchali. Molly pobíhala po kuchyni a chystala výslužky, zatímco Sirius si ještě s Kingsleym a Moodym na poslední chvíli vyměňovali další zábavné historky.

Tonksová se tiše vytratila a šla se rozloučit s mládeží. Nebyla za zelena utržená, a bylo jí tedy jasné, že budou někde pohromadě. Jako první zamířila k Harryho a Ronovu pokoji a už od poloviny chodby věděla, že je na správně stopě, podle ozvěny hovoru, který se k ní donesl. Zaklepala na dveře.

„To jsem já, Tonksová," dodala rychle, když jí došlo, že mohla studenty vyděsit.

„Pojď dál," ozval se tlumený hlas. Rychle proklouzla dovnitř. Nevšimla si, že se za ní nedovřely dveře.

„Ty vole, Tonsková, já myslel, že je to mamka. Jsem se málem... přemístil," vyhrkl Fred. George se teatrálně držel za hrudník, jako by fingoval infarkt.

„Já ti dám vole," ušklíbla se Tonsková.

„Promiň, to mi jen tak ujelo," omluvil se Fred. Tonksová mávla rukou.

„Doufám, že jsem vám nevpadla do nějaký soukromý debaty?" zeptala se Tonksová. „Vlastně jsem se chtěla jenom rozloučit."

„Do ničeho jsi nevpadla," ujistila ji Ginny.

„Jen jsme zrovna řešili, že Brumbál s McGonagallovou jsou skoro jak manželé," zasvětil ji Harry.

„Jo, jak manželé po padesáti letech," dodal Ron,

„Pche, to by si ji Brumbál bral, když byla ještě pod zákonem, ty pako," setřel ho George. Tonsková si, jak se zdálo, svoje loučení rozmyslela. Pohodlně se usadila na postel mezi Ginny a Harryho.

„No, to vám musím říct, že když jsem byla v Bradavicích, všichni jsme si jeden čas mysleli, že jsou fakt manželé," prohlásila a Ron s Harrym na ni vytřeštili oči.

„To jako fakt?" zeptala se Ginny nevěřícně.

„No jo, když jsem byla ve druháku, drbala o tom celá škola nejmíň půl roku. Už nemám tucha, jak to vzniklo. Nejspíš z těch jejich věčnejch slovních přestřelek a popichování. Mám jednu takovou boží historku. To, co jí předcházelo, jsem se dozvěděla až zpětně od Tlustýho mnicha a Skorobezhlavýho Nicka, ale i tak to byl epickej moment. Řeknu vám to od začátku, ať to dává lepší smysl a neztrácíte se v tom...

Tak tedy, Mnich s Nickem tenkrát vyprávěli, jak přišla profesorka McGonagallová za Brumbálem, že prej se o nich ve škole šíří drby, že jsou manželé nebo minimálně milenci, a že jí to trochu dělá starosti. Prý tehdy vypadala dost vyplašeně, takže to asi byly velký starosti. Brumbál, kterej vypadal, že se tím spíš baví, ji tenkrát prý ujišťoval, že se o to postará a hned zítra to vyřeší, aby mohla klidně spát.

Hned druhý den takhle po ránu při snídani Brumbál vstal. Znáte to, Velká síň narvaná, nechyběl tam snad nikdo. No a Brumbál se tak chopil skleničky, zaťukal na ni a začal řečnit.

‚Vážení studenti, doneslo se ke mně, že o mně a profesorce McGonagallové kolují jisté zvěsti, že jsme manželé, nebo snad partneři. Dovolte mi, abych vše uvedl na pravou míru, nerad bych, aby se tu šířily jakési nepodložené skazky.'

A tím skončil s proslovem. No, asi je vám jasný, že ve Velký síni bylo takový ticho, že jsme slyšeli, jak se v lese drbe testrál o strom. Jak tak Brumbál stál u toho svýho pultíku, vyzval McGonagallovou, aby šla k němu. Čekali jsme, jestli jí náhodou nepředá slovo, ale on ji místo toho popadl kolem pasu a před celou školou ji začal líbat..."

„No, to si děláš prdel," vyhrkl konsternovaně George.

„Počkej, to není všechno. Když ji konečně pustil, ona mu samozřejmě obratem vlepila facku přes celou tvář. Brumbál vůbec nevypadal překvapeně, naopak se tvářil jako kočka, co sežrala kanára. S tím spokojeným úsměvem si srovnal brýle na nose a otočil se k nám, načež s tím otiskem dlaně na ciferníku prohlásil: ‚Tak, ještě někdo věří, že bychom mohli být manželé?' A bylo po drbech, i když teda Brumbál se ještě chvíli bavil tím, že ji tituloval kočičko, miláčku, a tak všelijak podobně, kdykoli byl někdo ze studentů nablízku," uzavřela to lakonicky.

„A jak se na to tvářila profesorka McGonagallová? A co vlastně ostatní profesoři?" zeptala se opatrně Ginny, zatímco kluci se ještě stále chechtali.

„No, profesorka McGonagallová byla chudák rudá, těžko říct, jestli vzteky nebo studem. A ostatní profesoři... no, řekněme, že sbírali brady ze země..."

„A já momentálně nevycházím z údivu," ozval se ode dveří přísný hlas. Nikdo z nich si nevšiml, že ta, o které se tu už docela dlouho mluví, stála téměř po celou dobu vyprávění mezi dveřmi.

„Ajaj," vyjekla Tonksová a kousla se do rtu. Automaticky se přikrčila za Harrym, ale profesorku McGonagallovou neošálila.

„Tak vám pěkně děkuji, slečno Tonksová," pokračovala profesorka McGonagallová suše. Mladá bystrozorka se zatvářila provinile, zatímco nebelvírští studenti ani nedutali. Před očima jim defilovala scéna, kterou jim právě Tonksová tak barvitě vylíčila, vzhledem k přísnému výrazu své kolejní ředitelky se však zároveň snažili splynout s pozadím.

Fred dostával křeče do obličeje, jak se usilovně snažil se nerozesmát, a George na tom byl podobně.

„Mohu vás o něco požádat? Velmi bych ocenila, kdybyste si obě historky, o které se s vámi dnes slečna Tonksová tak ochotně podělila, nechali pro sebe. Neměla bych právě radost, kdybyste to rozšířili po celé škole, a věřím, že profesor Snape by to viděl dost podobně," ozvala se McGonagallová naléhavě.

„Takže je to všechno pravda? A já si doteď myslela, že nás Tonksová tahá za fusekli," ozvala se Ginny.

„No, řekněme to takhle, slečno Weasleyová. Slečna Tonksová je opravdu ledacos, ale lhářka to není," odpověděla profesorka šalamounsky. „Slečno Tonksová, mohu-li prosit, pokud máte ve svém repertoáru ještě podobné zábavné historky, buďte tak laskavá a počkejte s nimi do doby, než tato partička aspoň dostuduje. Necítím se v této situaci právě pohodlně, to snad chápete," přiznala upřímně.

„Nebojte madame, hrob je proti nám žvanil," usmál se na ni rozpustile Fred.

„Beru vás za slovo, pane Weasleyi," opáčila unaveně Minerva. Zdálo se, že jejímu trápení prostě dnes nebude konec.

Korunu tomu nasadil příchod Albuse, který se vynořil jakoby odnikud. Nikdo netušil, že rovněž on slyšel podstatnou část z toho, co se stalo, a rozhodl se jistou absurditu situace dotáhnout k dokonalosti. Omotal své paže kolem jejího pasu, přitáhl si ji k sobě a hlasitě, tak aby to přirozeně všichni slyšeli, zašeptal:

„Ale no tak, drahá, nech mládí, ať se vydovádí, a pojďme se věnovat sobě."

Minerva byla tak šokovaná, že vzdala jakékoli snahy vymanit se z objetí, a nechala se rezignovaně odvést. Za sebou nechala partu mladých lidí zírajících jako parta trollů na velkou násobilku. Cestou ke krbu ještě maně přemýšlela, jestli by bylo příliš nemorální použít na slečnu Tonksovou, mladého Pottera a sourozence Weasleyovy Obliviate...