Harry Potter sem, Harry Potter tam...
To já jsem mu kryl záda celý tři roky. To já riskoval že mě vyhodí když jsme sem ve druhém ročníku letěli tátovým autem.
To já s ním šel do tajemné komnaty a trávil většinu dobrodružství zavřený s úplně vygumovaným Lockhartem. Mě pokousal Sirius když se chtěl dostat k Prašivce, tedy k Pettigrewovi. Mě málem sežrali pavouci, tříhlavý pes nebo vlkodlak...
A co z toho mám? Ani mi nenabídl abych se mohl přihlásit s ním.

Vím, že se tam nepřihlásil dobrovolně protože ho znám ale i tak.
Po jeho posledním úkolu už jsme zase nejlepší kamarádi, jen bych chtěl mít možnost mu pomoct i v tomhle. Nikdy nemusel být v nebezpečí úplně sám aniž bychom mu s Hermionou nekryli záda.

My o vlku...
,,Rone,"křikla na mě Hermiona zrovna když jsem procházel společenskou místností na cestě ven. Musím pryč z toho lvího doupěte, protože tenhle rok mám pocit jako že to tu na mě všechno padá. Merlin žel pro mě, mi nedala šanci nezastavit. Chytila mě za předloktí a podívala se mi do očí. Měl jsem v tu chvíli pocit,že mi vidí až do žaludku.,,Co tě trápí? Jde zase o Harryho? Já myslela,že už jste v pohodě. Nebo jde o ten ples?"

U Morgany, musela mi připomínat ten prokletý ples? Jako kdyby nestačilo,že musím jít ve v hábitu po bratrech tak ještě musím pozvat nějakou náhodnou Holku...
Kdybych totiž pozval osobu se kterou bych chtěl strávit celý ten večer způsobilo by to nemalé pozdvižení a to nejenom proto,že se stoprocentní jistotou není ženského pohlaví.

,,Jsem v pořádku."odpověděl jsem Hermioně s neupřímným úsměvem a vykroutil se z jejího sevření. Sice mi nevěřila ale já jí už nedal šanci na další výslech. Protáhl jsem se kolem zrovna příchozích a zmizel jí ztemnělou chodbou.

Nemohl jsem jí říct skutečný důvod mého rozpoložení, už jen proto jak moc bych jí ranil.
Vím, že je do mě zamilovaná.
Nejsem takový nevšímavý ignorovat jak si všichni myslí, pouze je  jednodušší se tak tvářit. Nikdo pak neočekává, že na to budu nějak reagovat.

Vždyť já se stále ještě sám vyrovnávám s novými informacemi co o sobě vím. Když mi tenkrát dvojčata nechala na posteli ležet ten mudlovský gay časopis asi očekávali, že budu úplně rudý hysterčit a já s tím taky počítal ale nic takového se nedostavilo. Když jsem zvědavě otáčel stránky uvědomil jsem si, že je to stejné jako když zpozorním při převlékání mužstva na famfrpál. I Krum mě zaujal více jako muž než jako hráč ale to nemůžu přiznat, nemůžu to přiznat nikomu. Kdyby se to dozvěděla dvojčata udělají mi ze života peklo.

,,Co tak sklesle?"ozval se mi za zády hlas který jsem nedokázal vůbec zařadit. Byla to asi jen další čistá duše, které se mě zželelo.

Otočil jsem se abych mu čelil tváři v tvář a veškerá slova mi nějak odumřela v puse než jsem je stačil vyslovit.

Podle kravaty to byl student Mrzimoru ale to bylo tak vše co jsem o něm věděl. Byl minimálně o dva roky starší než já a oči mu zářili takovým způsobem, že i hvězdy bledli závistí.
Musel jsem si odkašlat abych zvládl něco říct a konečně přestal vypadat jako blbec.

,, Špatnej den,"přiznal jsem jeden z důvodů mé mizerné nálady. Bylo jich sice nespočet ale tohle byl jeden z těch ke kterým se můžu veřejně přiznat.

,,V tom případě by jsi příště měl něco udělat aby tvůj den byl lepší..."řekl jako by to byla jasná věc a nic jednoduššího nešlo. Jenže jak já bych mohl ovlivnit kdy se ten sklepní netopýr zas rozhodne dát test.

,,Je to tak jednoduché?"zeptal jsem se neúmyslně trochu sarkasticky ale on se jen víc usmál. Nic co jsem řekl ho nemohlo vyvést z míry.

,,Když to nepomůže, můžeš na mě narazit tentokrát záměrně a půjdeme k černému jezeru."odpověděl s pokrčením ramen a pokračoval ve své cestě.,,Rád ti zkusím spravit náladu, Rone."

Já ale zůstal stát jako po pohledu do očí baziliška a sledoval jeho záda. Co že se to teď stalo?
Buď jsem blázen... Nebo by se na mě třeba konečně mohlo usmát štěstí. Sice nejsem takový naivní oprimista abych za tím viděl příliš ale šance trávit čas s hezkým, milým a sympatickým mladým mužem se nenaskytne každý den. No a i kdybychom byly jen přátelé, těch v dnešní době taky není nikdy dost.