Sirius x Severus

Už dlouho jsem si prázdniny takhle neužil. Rockový koncert je asi tím nejlepším způsobem jak jsem mohl strávit dnešní den jen kdybych se nenechat téma holkama zavést do jejich oblíbené hospody, protože teď nevím ani kde jsem ani jak se dostat do Godrikova dolu kde mám dočasné útočiště u Potterových.

Všechny cesty a ulice vypadaly stejně a moje jediné štěstí je ,že je léto takže noci jsou teplé. Možná by bylo nejlepší proměnit se na Tichošlápka a přečkat noc na lavičce v parku. To by nemuselo být tak zlé. Rozhlédl jsem se jestli nikde nikdo není a přeměnil se. Už jako velkej černej pes jsem zaběhl do parku a stulil se pod jednu z laviček.

Už jsem usínal když sem zaslechl dva hlasy , které bych tu zaprvé nečekal a zadruhé, které rozhodně netoužím slyšet.

,,Ale Seve, měl bys sebrat odvahu a konečně mu to říct. Vždyť takhle se akorát zbytečně trápíš."řekl hlas který s osmnácti procentní pravděpodobností patřil mému bratrovi.

,,Ty seš hned se vším hotovej Regu."zazněl Srabus a já si přikryl oči černou tlapou. To se mi snad jenom zdá , ze všech míst v celé téhle zemi si vyberou tenhle park v téhle nejmenované díře. Zavrčel jsem si pro sebe a začal takticky couvat. Hezky pomalu a tiše.

,,Musíš mu to říct, takhle se budeš pořád jen trápit."řekl brácha a já se sám pro sebe zamračil. ,, Kdybych nebyl na holky tak bych se už dávno obětoval aby si nevypadal jako tahle hromádka neštěstí."

Tak teď bych se možná měl začít smát jako blázen. Matka by neskutečně běsnila kdyby se dozvěděla,že její dokonalý syn je na kluky. Byl jsem tak pobavený tou představou jak by se tvářila,že jsem úplně přehlédl rozbitou flašku. Všiml jsem si toho až když jsem v tlapce ucítil střep.

Celou tichou nocí se začalo ozívat moje kňučení. Ta bolest byla taková,že jsem úplně zapomněl kdo tam semnou je a dost důrazně jsem na sebe takhle upozornil. Takovou smůlu můžu mít snad jenom já.
Hned byly oba u mě a k mému velkému překvapení se Snape zachoval jako člověk.

,,Tak nebudeš mít kluka ale takový krásný pes není taky k zahození."řekl dobíravě Regulus a už nademnou oba stali. Snape mě Drbal mezi ušima zatím co mi kontroloval tlapku. Lhal bych kdybych řekl, že to nebylo opravdu příjemné. Měl dlouhé a opravdu šikovné prsty, které věděli kam přesně sáhnout.

,,Nech si ty pitomosti,"řekl otráveně a vrhl na psa starostlivý pohled.,, Uvidíme se jindy, už půjdu."

S těmi slovy mě vzal do náruče a někam se rozešel. Regulus to nijak nekomentoval a taky se vydal po svých. No a já byl v šoku. Ten vychrtlý třasořitka mě nese a vypadá to,že mu to nedělá problém. Což je co říct, protože tichošlápek je váha. Nevím kam mě nese a ze všeho jsem tak mimo,že se i nechám.

Tohle je vrcholně divný den.
V jeho náruči jsem se rozhlížel na všechny strany abych měl alespoň nějaký přehled o tom kudy jdeme. Ne, že by mi to tedy k něčemu bylo když to tu neznám ale pro můj lepší pocit... Nejdivnější bylo to jak jsem se cítil v jeho blízkosti. Bylo to takové jiné než u kohokoliv jiného a já nevím proč. Za všechny ty roky v Bradavicích jsme nikdy nebyly u sebe takhle blízko. Mimo kolejní nevraživosti jako by nás dělilo ještě něco jiného, taková pomyslná zeď která nás k sobě nepustí.

Krátká cesta nás dostala k malému, dost starému ale stále obyvatelnému domku. Nebyl ničím zvláštní ale měl kolem sebe auru tajemna. Vím, naprostá blbost. Prošli jsme společně hlavními dveřmi a on mě následně položil na zem v obýváku.
Byl to pro mě úplně nový pocit s jakou opatrností semnou zacházel. Překvapil mě a omámil natolik,že jsem toužil zůstat jak nejdéle to půjde a užít si ho co nejvíce budu moct. Toho zacházení.

Pohodlně jsem si lehl a položil si hlavu na přední tlapy zatím co on odemně někam odešel. Byl jsem za to rád, protože s ním jsem to ani nemohl být já. Stále mě vyváděl z míry a já nevěděl co si o tom myslet. Jsem ale neskutečně rád,že mám svou psí podobu. Jako člověk bych své zmatení hodně špatně maskoval a navíc bych ho nemohl svést na psí pudy. Já sice nejsem společenský tvor ale pes je.

Ona je totiž společnost a Společnost. Trávím čas s lidmi, kteří jsou okouzleni mým šarmem, krásou i vtipem ale ve skutečnosti s nimi nejsem. Neukazuji jim své pravé já, jen slušivou schránku kterou se chráním před tím aby mě skutečně poznali. Jak by jinak mohl být člověk tak bezstarostný když tráví každé prázdniny pod klenbou cruciatus v přítomnosti lidí co ho nenávidí za to,že je sám sebou. To sice teď už neplatí ale minulost nejde jen tak vymazat.
Poberti a Regulus jsou vlastně asi jediní lidé, kteří mě skutečně znají. S nimi si můžu dovolit být sám sebou. U mého mladšího brášky je to sice minulý čas ale stále mám naději,že až se vymaní z vlivu naší drahé matinky , že bude jako dřív. Vždyť fakt ,že se přátelí s polovičním mudlou mluví v můj prospěch.

Kroky upoutaly mojí pozornost a já opět stočil pohled na svého hostitele. Bylo zvláštní jo takhle vidět. Poprvé jsem se na něj podíval bez předsudků a bylo to jako se dívat na úplně jinou osobu.

Měl na sobě normální mudlovské oblečení, jeany a černé tričko. Žádný hábit jako pytel co by zakrýval jak skutečně vypadá a já se nestačil divit. Byl šlachovitý což jsem z minulosti už věděl ale nějaké svaly na něm byly a rozhodně ne, jen náznak. Jinak by mě přece neunesl. Kdo ví co se skrývá pod tím tričkem. Přejel jsem pohledem po jeho těle a zastavil se na jeho tváři. Nebyl pohledný v žádném běžném slova smyslu. Byl stále dost bledý, jeho nos byl velký a i trochu křivý ale s jiným bych si ho nedokázal představit. V kombinaci s těma temnýma očima byl jako dravá šelma a já si dokázal dokonale představit jak zdivočí a vrhne se na mě. Nesuďte mě, možná jsem bradavický casanova ale to neznamená že nehraju na obě strany. I v Bradavicích jsem čas od času zavítal do kumbálu na košťata i v chlapecké společnosti ale to jsem byl ostražitější aby se to nerozneslo po celém hradě. Musím dbát na svou pověst.

Když si ke mně klekl udeřila mě do mého citlivého čumáku vůně nejrůznějších bylinek smíchaná s lehkým nádechem kouře. Opatrně uchopil mojí tlapku a začal s ošetřováním. Byl opatrný aby mi ještě víc neublížil. Takže buď má opravdu rád psi nebo se bojí jak by dopadl kdybych ho kousnul. Severus Snape s otisky od mých zubů na těle.
Zajímavá představa.

Tlapku mi důkladně obmotal a pak si sedl vedle mě. Drbal mě a já neodolával dlouho a položil si hlavu do jeho klína. Merline, to je to poslední místo kde bych čekal,že budu mít hlavu ale stalo se. Ještě chvilku si hrál s mou srstí než se začal mluvit.

,, Víš, možná jsem se měl po psovi dívat dřív. Není to sice ideální ale je až podivně uklidňující mít někoho po boku."řekl zamyšleně a hladil mě po oušku.,, Raději bych tu ale měl někoho jiného. Jednoho rebelského Nebelvíra ale to se nikdy nepodaří. On je totiž jen na holky."

Upřel jsem na něj svůj štěněčí pohled a čekal co z něj ještě vypadne, protože zatím se mu povedlo mě jen vyděsit. Na koho z Nebelvíru by mohl mít asi tak spadeno.

,,Nedívej se na mě takhle, je to marné."řekl s povzdechem a pohladil mě po boku.,, Bradavický Casanova o Srabuse zavadí nanejvýš kletbou a bude u toho i zbytek pobertů."
Úplně jsem ztuhnul. Nikdy bych si nemyslel,že uslyším jak sám sobě říká tou nenáviděnou přezdívkou. Normálně mi to v ten moment bylo líto. Takhle se trápí kvůli mě. Zakňučel jsem a dloubl do něj hlavou. Ani nevím proč jsem k němu teď tak hodný. Možná už zkrátka s roky měknu nebo to bude tím,že on vypadá tak jak já se cítím. Ztraceně.

Když jsem ho občas ve škole viděl, vždy vypadal že neví kam sám se sebou. Jakože neví kam patří a já s ním v ty prchavé momenty soucítil. Já měl sice své čtyři nejlepší kamarády ale stále mám pocit,že nikam nepatřím. Jak nepatřičné je být s těmi co mají normální životy, nebo alespoň relativně normální. Ano, Rem je vlkodlak a Peter má problémy se sebedůvěrou ale jejich dětství bylo alespoň v určitém okamžiku šťastné. No a James, ten je z nás všech na tom nejlépe. Na úžasnou rodinu, a mimo toho že mě všichni Potterovi přijali za vlastního by měli úplně dokonalý život. Když nad tím tak přemýšlím ani nevím proč to udělali.
Po chvíli se Snape zvedl a znovu mě překvapil když mě zase vzal do náruče. Odnesl mě k sobě do ložnice a položil do postele kde se ke mě po chvilce přidal. Zvláštní ležet vedle úhlavního nepřítele ale já si na to tentokrát nehodlám stěžovat.

Dalšího rána mě probudil hluk ze spodu. S ohledem na to zranění jsem seběhl dolů a to co jsem viděl mě vytočilo k nepříčetnosti. Mezi dveřmi stál nějaký chlápek na šrot a hulákal na celou chodbu.

,,Ty zvrácený fracku, co si jako o sobě myslíš? Že se odstěhuješ a zbavíš se mě?"řval nepříčetně a za rameno s ním cloumal. Zavrčel jsem jako nasraný pes, což jsem taky byl a s varovně vyceněnými zuby se k nim přibližoval krokem šelmy na lovu.

,, Kdybych věděl,že máš tolik peněz abys je mohl vyhazovat za nějakého zablešeného vořecha přišel bych dřív." Řekl s odporným úšklebkem a já věděl,že už toho mám dost. Skočil jsem a zakousl se mu do předloktí ruky kterou držel Severuse. Zavrčel jsem a prudce cukal hlavou. Nesnáším když se někdo takhle chová. Nenávidím tyhle hovada.

Chlap vypískl jako baba, zbledl a zkusil se mi vytrhnout bez ohledu,že riskuje kus svého masa. Zkusil to ještě párkrát než jsem ho nakonec smířlivě pustil. On mi za tu pachuť v puse nestojí.

Stál jsem ještě dlouho mezi dveřmi abych dohlédl,že opravdu zmizel. Na Severuse jsem se podíval až když nebyl na dohled. Měl docela zaskočený pohled ale když se naše oči střetli usmál se.

,, Děkuji za záchranu."řekl trochu hlubším hladem a mě přejel mráz po zádech. Následně si předemně klekl a opřel svoje čelo o moje. Už chápu proč je to gesto důvěry a porozumění.

,,Jsi první kdo se mě za celý můj život zastal."řekl zamyšleně a kousek se odtáhl aby mi vyděl do očí.,,Kdyby si byl kluk tak tě normálně rád pozvu na rande."

,,V tom případě tě beru za slovo."řekl jsem hned poté co jsem se proměnil v člověka a zvedl si ho do náruče jako princeznu. Šibalský jsem na něj mrkl a spokojeně se usmíval.