„Snídaně."

„Dík."

„Dobrou chuť, bráško."

„Kurňa, moje záda."

„Co máš se zády, Marcusi?"

„Omlouvám se, žes musel spát na gauči."

„To je fuk, vždy jsem chtěl zjistit, jaké to je, když tě manželka vyhodí z ložnice."

„Nejsem tvoje manželka."

„Ale mohl bys."

Neodpověděl jsi, jen si se dál nimral v jídle.

„Hele... omlouvám se za tamto."

„To je jedno. Vždyť je to pravda."

„Co to zas meleš za sračky?"

„Nemluv sprostě u stolu."

„Byl jsi za tou psycholožkou?"

„Jo, byl. Pozítří jdu zas."

„Pohlídám to."

„A co jsi? Moje chůva?"

„Někdy si tak přijdu."

„Nikdo se tě neprosí."

„Máš snad krámy?"

„Drž už tu klapačku!"

„A proč bych měl?"

„Princezno, jdeme do školy."

„Tak jo. Ahoj, Marcusi."

„Nazdar a Jeremy?"

„Co?"

„Stejně ho má menšího."

Práskl jsi dveřmi, ale úsměvu ses neubránil. Marcus byl prostě Marcus.