S Marcusem jsme seděli na gauči a poslouchali. Nás oba ten rozhovor velmi zajímal.

„Proč jsi mi neodpovídal na zprávy?"

Zněl zoufale.

„Nicku, já. Bylo to tak lepší."

Vážně smutně.

„Ale pro koho, Jeremy?"

Nevím, kdo z vás zněl smutněji.

„Já. Bál jsem se."

V jeho hlase zaznívaly i výčitky.

„Pomohl bych ti. Hrozně moc jsi mi chyběl. Tak zatraceně moc."

Pořád jsi byl zmatený?

„T-ty mně taky."

A zase mu v hlase zaznívala ta lítost.

„Pořád tě miluju, Jeremy, vím že jsem to pokazil."

Zarazil ses.

„Nepokazil."

Byl tak nešťastný.

„Pokazil. Ničeho jsem si nevšiml a to je neodpustitelné."

„Nicku."

„Rozešel jsem se s tebou a opustil tě, ale já tě prostě pořád miluju."

Marcus se napnul.

„Nicku."

Ruce zaťaté v pěst.

„Pojď se mnou prosím na rande. Vím, že si tě nezasloužím ale... Dej mi prosím ještě šanci."

Pevně sevřená čelist.

„Já totiž... "

Pohled upřený přímo před sebe.

„Máš teď snad někoho?"

To jediné slovo a já v těch očích zahlédla něco, co jsem v nich ještě nespatřila.

„Ne."

Byla to bolest.

„Takže půjdeš?"

Zklamání.

„Ano."

A zase bolest.

-

Chci vám všem moc poděkovat.💗💗💗 Jsem neuvěřitelně vděčná a stále neschopná uvěřit tomu, že se tolika z vás příběh líbí.😄 Děkuji za každou hvězdičku a za každý komentář. Vážně mi to vždy neuvěřitelně moc zvedne náladu.
Jste prostě úžasní a skvělí! 💗💗💗 Taky jen díky vám se už asi týden?drží tato povídka na 1. místě v povídkách. Takže opět a zase děkuju!
Taky by mě celkem zajímalo komu dáváte přednost? Nickovi nebo Marcusovi? Nebo stejně jako já netušíte komu dát přednost. 😅😈