Ta adopce vyšla. Dva týdny jsme sice museli být v dětském domově, ale jednou se Marcus objevil ve dveřích. Naprosto tě vyvedl z míry.

„Ahoj, Riley. Ahoj, zlato chyběl jsi mi."

Vzal tě kolem pasu a přitáhl si tě k sobě. Ty vychovatelky pořád tak zíraly.

„Co děláš, ty idiote."

Zašeptal jsi to, ale i tak jsem to slyšela. Byl jsi v rozpacích.

„Jsi přece můj přítel, ne?"

Zašklebil se tím svým typickým úsměvem.

„Pokud byste už mohli odejít."

Ta stará homofobní vychovatelka.

„Ale jistě. "

Nenechal se vyvést z míry, asi proto pak udělal to, co udělal.

„Co to děluhm..."

Dal ti nefalšovaného francouzáka. Možná to udělal naschvál, nebo to bylo prostě automatické. Jeho ruce se přemístily na tvůj zadek a zmáčkly ho. Zasténal jsi mu do úst.

„Tohle už nikdy nedělej."

Byl jsi zadýchaný a zarudlý.

„Vždyť se ti to líbilo.

Hrdě jsi vypochodoval před dům, takže kvůli své hrdosti jsi už nemohl slyšet to, co jsem slyšela já.

Mně ostatně taky..."