„Tak kvůli čemu jste vlastně tu?"

Medový, starostí překypující hlas.

„Jsem, jak už jsem řekl, třídním učitelem vaší neteře. Jsem tu protože mi přišlo zvláštní, že jsem vás ještě nikdy neviděl."

Choval se nejistě.

„Mám velmi namáhavé zaměstnání. Naštěstí mám ale skvělého synovce, který mi tak moc pomáhá."

Hrdý úsměv. Nikdo by to lépe nezahrál.

„Ano toho jsem si všiml, ale taky jsem si všiml modřin, které Jeremy často má."

Nervozita.

„Ach ano tohle... Jeremy. Jeremy je šikanovaný jednou partičkou ve škole. Snažím se s tím cokoli udělat ale nic nezabírá."

Ten smutný obličej.

„To jsem netušil."

Lítost.

„Jeremy má po smrti rodičů jisté problémy, také kvůli jeho orientaci se na něj lidé dívají skrz prsty."

Jakoby jsi v té místnosti vůbec nebyl.

„On je gay?"

Rychle se na tebe zadíval a zase uhnul pohledem.

„Ano... gay."

Znechucení.

„Třeba je to jen přechodné období."

„Doufejme."

„Moc vám děkuji, Ericu. Měl bych už jít."

Najednou měl naspěch.

„Skutečně se déle nezdržíte?"

Ta lítost v hlase.

„Ne to nebude třeba. Vše je v naprostém pořádku, omlouvám se za tento nevhodný vpád, ale snad chápete situaci."

Snad chápete situaci.

„Ano samozřejmě, že chápu. Všechny nepravdivé dohady musí být vyvráceny."

O to se postaral vždy.

„Buďte si jist, že jsou."

Krize zažehnána.

„Rád jsem Vás poznal."

„To já Vás také, Ericu. A nebojte, slyšel jsem, že existuje mnoho pomocných zařízení pro lidi jako je Jeremy."

Strnul jsi. Ruce jsi zatínal v pěst. Lidi jako Jeremy.

„Ano, už jsem o tom uvažoval."

Ten posměch.

„Dám vám klidně kontakt na jednoho mého velmi dobrého známého. Pomáhá dětem jako je váš synovec, aby nalezli cestu zpět k bohu a sešli ze scestí hříchu. "

Myslela jsem, že se rozpláčeš.

„Ano to budu moc rád."

Oba dva se na tebe dívali tak zhnuseně a ty ses na ně jen usmíval.