„Vstávej, princezno."

Myslela jsem si, byl to sen?

„Musíme vyrazit nebo ti ujedou."

Nebyl. Byla to krutá realita s tebou v hlavní roli.

„Co ti včera strýc dělal?"

Byla to hloupá otázka. Tvá odpověď byla více než zřejmá.

„Povídali jsme si."

Tvá tvář tak nevypadala.

„Tak šup, šup."

Tvářil ses, že se nic nestalo, že je vše v pohodě.

„Mám tě ráda."

Tak strašně moc.

„Já tebe taky."

Ten bolestí zkřivený obličej při sebemenším pohybu jsem ale viděla. Nemohl jsi pořádně chodit. Nejspíš ses zase pokoušel zapomenout, ale copak to šlo, když ti každý krok připomínal, to co ti udělal? Každý krok plný bolesti, studu a zhnusení.

„Tak nasnídat a vyrážíme."
.
.
.
„Tak se měj princezno a dávej na sebe pozor."

„Ty taky."

„Co by se mi asi tak mohlo stát? Mě Yeti napadnout nemůže."

Tebe mohlo napadnout něco horšího.

„Yeti? Né. Nejedu."

Zase jsem to přehlídla. Zase jsi odvedl řeč jinam.

„Ale noták. Yeti je přece býložravec."

Bráško, já...

„Fakt?"

Nechala jsem tě samotného, i když jsem slyšela to v noci a tušila jsem, co se stalo. Byla jsem takový sobec.

„Fakt."

Říkala jsem si. Co se může stát? Je to jen týden. Byl to jen týden, tak proč?