„Princezno?"

Zase ses usmíval. Barevný úsměv.

„A-ano?"

Plakala jsem a bála se. Nejspíš sis myslel, že jsem se bála kvůli strýci a tak... Ale já, bráško. Já se bála o tebe.

„Pojď ke mně."

Tvé hřejivé objetí mě ukonejšilo. Tak jako vždy.

„Vše bude dobré."

Lhal jsi. Já to ale nevěděla.

„Nechci, aby se to dělo, bráško. Řekneme to Nickovi a..."

„Ne, ne, princezno. Neřekneme. Uděláme něco jiného. Zapomeneme na to, ano?"

Jít dál...

„P-proč?"

To jsi pokaždé udělal. Jenže já to, co ti dělal, viděla poprvé.

„Protože to tak bude lepší."

Lži samé lži, které jsi nenamlouval jenom mně, ale také sobě.

„Vážně?"

Vážně?

„Slibuju."

Další lež a já. Já ti zase uvěřila. Možná jsem nechtěla nevěřit.