„Co tu děláš tak brzo?"

Přišel dřív.

„Co je ti do toho ty, spratku? Pořád je to můj dům! To já vás živým. Já za vás platím!"

Poprvé jsem nebyla v pokoji.

„Klid."

„Ty mi nebudeš říkat, co můžu a co ne!"

„P-pusť!"

Jen jsem se choulila v rohu.

„Ty. Obyčejná nula. Malá, pitomá děvka. Ani vlastní rodiče tě neměli rádi, proto zhebli a nechali mi tě s tím mrňavým spratkem na krku!"

Jen jsem se choulila v rohu. Oči zavřené a uši přikryté dlaněmi... Ale stejně jsem to slyšela. Stejně jsem slyšela tvůj křik a pláč.
Nemohla jsem nic dělat, bráško. Vůbec nic.