„Bráškóóó, přijdeme pozděěě!"

„Máme ještě dost času. Klídek, princezno."

Já jsem chtěla být všude včas i o hodinu dříve. Ty jsi měl vždy času dost a pak jsi nestíhal. Jako tehdy...

„Co tahle košile?"

„Nee, tu bílou."

„Fakt?"

„Jo. Sluší ti. Proč jsi tak nervózní?"

„Ani nevím."

Zase ten smích.

„Máš na břiše modřinu. Velkou modřinu."

„Zase jsem spadl."

Zase ta samá lež.

„Aha... Proč pořád padáš?"

„Ani ti nevím."

Proč ses pořád smál? Já i teď, když na to vzpomínám, tak pláču.

„Tak už pojď. Nick čeká."

Ten podivný způsob jakým jsi vyslovil jeho jméno.

„To tobě to trvalo tak dlouho."