„Nechci žádnej blbej šátek."

Byl jsi jak nafouklá žába.

„Dělej."

„Ne!"

„Noták, bráškó."

„Fajn."
.
.
.
„Jau!"

„Obrubník."

„Děkuju za brzké varování."

„Není za co."

„Už tam budem?"

„Tak. Teď projdeme dveřmi a my ti sundáme šátek."

„Hmm."

„Raz, dva, tři."

Měl jsi slzy v očích.

„Marcusi, to je. To je..."

Jen se usmál a přistoupil k tobě.

„Kavárna. Dával jsem to tu dohromady, proto jsem chodil tak pozdě."

Kavárna. Zrekonstruoval to tu...

„O-omlouvám se."

Aby ti splnil sen.

„Neplač a radši nezkolabuj."

Klekl si na koleno a z kapsy vytáhl krabičku s prstenem.

„C-co to děláš?"

Doopravdy to vypadalo, že se zhroutíš.

„Jeremy Wilsone, známe se už pět let a těch pět let patří k mým nejkrášnějším vůbec. Nejsem zrovna na tyhle kecy stavěnej.

Odmlčel se a ty ses jenom uchichtl.

Miluju tě a jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo a tak se tě chci zeptat.

Zhluboka se nadechl. Byl pěkně nervózní.

Vezmeš si mě, i když víš, že jsem naprostý idiot a pitomec, kterej ti ale jisto jistě může slíbit, že tě bude milovat a šukat tak moc, jak to jen bude možný?"

Vrhl ses mu kolem krku. Doopravdy na tyhle kecy nebyl. Mně by to nedostalo, ale tebe? Tebe to dostalo se vším všudy.

„A-ano. Bože ano."

Bylo to opravdu nádherné a romantické, až jsem myslela, že se rozteču.

„Nevypaříme se do zadu?"

Ale má přítelkyně...

„Jess!"

Ani jste si nevšimli, že jsme zmizely.