„Kde jsi zas byl?"

Zase jsi byl naštvaný.

„Notak, zlato."

Plakal jsi.

„Já už nemůžu. Zas ti volala ta ženská. Prý jestli jsem se něco nedozvěděl! Co to má znamenat?"

Byl jsi zoufalý.

„Jeremy..."

Doopravdy zoufalý.

„Jsme spolu už dlouho, kolik? Pět let? Pět let zahodíš jen tak?"

Marcus taky.

„Poslouchej mě!"

Pokusil ses ho odstrčit.

„Já, ale nechci poslouchat. To je pořád vysvětlím ti to. Vysvětlím ti ono, ale nikdy mi nic nevysvětlíš!"

Marcus si tě ale zas přitáhl k sobě.

„Přestaň."

Začal tě líbat a tys ho odstrčil.

„Nelíbej mě sakra!"

Podal ti papírek a usmíval se.

„Zítra přijdeš na tuhle adresu."

„Proč?"

„Protože ti to chci ukázat."

„Ale co?"

Ten tajemný úsměv.

„Uvidíš."
.
.
.
„Marcusi, proč tam jdem dřív než Jeremy?"

„Mlč."

„Seš pěkně nervózní."

„Taky bys byla."

Doopravdy z něj nervozita jen čišela.

„To je ono?"

„Jo."

„Ale to je... "

„Jo."

„Jak dlouho?"

„Už rok."

„Zavedete ho sem se zavázanýma očima. Pak vejdete dovnitř a já tam budu čekat."

„Platí."

Marcus tě doopravdy miloval, bráško, a stále miluje. Jinak by tohle nikdy neudělal.