Byl to nepovedený zátah. Neřekl ti o něm, věděl, že by ses bál... Vždy ses bál.

„Měli bychom jít domů. Nespal jsi celou noc a už je odpoledne."

Seděl jsi tu a ani ses nehl. Nemocnice je ošklivé místo.

„Ne."

Prostřelená plíce a břicho. Vážné vnitřní krvácení. Ztratil tolik krve.

„Bráško pojď domů, musíš si odpočinout."

Nespal jsi, jen jsi čekal. Na co? Asi na to, až se otevřou dveře a z nich vyjde Marcus... Ta naivita tolik bolela.

„Jdi domů, ty. Já tu zůstanu dokud mi neřeknou, že bude v pořádku."

Na tom sále byl už tak dlouho. Nikdo ti nechtěl nic říct.

„Co když..."

Odmítal jsi to. Nikdy by sis to nepřiznal.

„Zakazuju ti něco takové říkat! On bude v pořádku. Bude v pořádku..."

Nezbylo ti nic jiného než čekat. Hodiny a hodiny v nejistotě, strachu a bolesti.