Bylo ti devatenáct za den dvacet a tehdy se to stalo.

„Proč tu ještě není?"

Marcus se nevrátil z práce.

„To bude dobrý, bráško. Znáš Marcuse, brzy tu bude."

Nevěřil jsi.

„Ne. Něco se mu muselo stát."

Jak jsi to mohl vědět?

„Ale noták, jdi si lehnou, ano?"

Zlá předtucha?

„Ne, princezno, mám strach. Půjdu spát, až přijde."

Myslela jsem, že se zblázníš. Ta chůze po pokoji sem a tam.

„Co když se zas zapomněl v hospodě?"

Zavrtěl jsi hlavou.

„Ne, zítra mám narozeniny."

Já si esemeskovala s Paulem. Začli jsme spolu chodit. To byla další obrovská chyba, ale o tom později.

„Bráško, děláš si zbytečné..."

A pak se ozval.

„Telefon! Podej mi ho! Rychle!"

Nikdy nezapomenu na tvůj výraz.

„No jó."

Výraz, který se postupně měnil během telefonátu.

„Ano, u telefonu. Ano. J-jistě. Hned. Hned jsem tam."

Plakal jsi, bráško. Třásl ses a okamžitě ses utíkal obout.

„Co se stalo, bráško?"

Klíče od auta.

„Běž prosím spát."

A byl jsi pryč.

„Bráško!"

Je až směšné, jak se během okamžiku všechno pokazí. Je to tak nefér, život byl a je tak moc nefér, zvlášť tehdy, kdy by mělo být vše v pohodě.