Uplynula zas nějaká doba, najednou ti bylo osmnáct a mně dvanáct. Ten čas letěl strašně rychle, teď bych si přála, aby letěl pomaleji.

„Princezno! Proboha, co se stalo?"

Snažila jsem se proplížit, nevyšlo to.

„Nic."

Marcus taky začal šílet.

„Jak nic kurva, vypadáš... Kdo ti to kurva udělal?"

Byla jsem dobitá a všude jsem měla odřeniny a modřiny.

„On skončil hůř."

Měli jste starost.

„Proč ses poprala?"

„To není vaše věc."

„Ale je, jestli z toho budeš mít problémy..."

„Nebudu, jen jsem se nepohodla s jedním Paulovým kamarádem."

Stejná štětka jako její bratr a stejně kreténská jako ten polda.

„Ty se a tím grázlem pořád stýkáš?"

To, že jsem měla nechat být?

„Jo, vadí?"

Nevadilo mi, že si dělali občas legraci.

„Nebuď drzá, buď tak laskava. "

Tohle ale přehnal.

„Princezno, řekni mi prosím, co se stalo."

Propříště už nic takového neřekli.

„Nadával vám a mně se to nelíbilo. "

Už jsem nebyla ta ubulená holčička, co si nechá vše líbit.

„Ale to je přece jedno."

„Možná tobě, mně ne. Marcus by se zachoval stejně. "

„Nezachoval."

„Jo? A proč teda seřval toho starýho dědka, že na tebe má nemístné poznámky?"

„Cos udělal?"

„To je něco jiného."

Chtěl ses ještě ptát.

„Princezno... pojď, ošetřím ti ty rány."

Ale radši si to nechal být a to je dobře.