Přišlo hodně lidí, přitom jsi věděl sotva o půlce, pak ale přišel on...

„Bráško, to je Paul!"

Začal ses rozhlížet.

„Který?"

Byla jsem úplně vedle.

„Ten vysoký ten..."

Ty jsi z něj byl taky vedle.

„Kolik mu proboha je!"

Nechápala jsem tě.

„Třináct."

„Vypadá tak na patnáct."

„No není to skvělý?"

Začala jsem mít vztek.

„Ne! Nechci, aby ses s ním vídala."

Nechápal jsi mě.

„Nemůžeš mi to zakazovat!"

„Můžu a..."

Přišel k nám.

„Ahoj, Riley."

Byla jsem nervózní.

„A-ahoj, Paule."

Paul za mnou přišel. Sám Paul za mnou přišel...

„Nechceš se jít projít?"

Tys nás probodával pohledem. Měl jsi vtek.

„J-jasně."

„Princezno? Řekl jsem ne."

Paul to řekl tak drze a výsměšně.

„Nemusíte? Se o ní bát, bude v dobrých rukách."

Odsekl jsi.

„O tom pochybuju."

„Noták! Bráško."

Chtěl jsi říct ne, ale někdo...

„N... Nechte ty záclony!"

Někdo šáhl na tvé záclony.

„Půjdem?"

A já toho využila.

„Jasně."

Vytratila jsem se s Paulem.
Možná... ne já v něm určitě viděla Marcuse, ale pouze vzhledově, bráško. V jádru byli oba dva jiní. Nakonec. Ty si měl vážně lepší vkus a odhad na lidi. Já ho ale neměla a proto to skončilo, tak jak to skončilo...