Vrátil ses a hned jsi vyzvídal.

„Řekni mi o něm něco."

Já se ták styděla.

„Próč?"

Ale ty ses prostě nedal.

„Noták zajímá mě to."

Tak jo. Chtěla jsem ti to říct, pochlubit se ti s ním.

„Je vysoký a hrózně hezký."

Usmíval ses... ze začátku.

„Jo?"

Stále ten klidný, zvídavý úsměv.

„A má červené vlasy."

Tehdy jsi trochu zpozorněl.

„Červené vlasy?"

Který desetiletý kluk má červené vlasy?

„Jojo a hnědé oči. Takové jako ty ale hezčí."

Zase ses uvolnil a nafoukl si tvářičky.

„Co prosím?"

Začal jsi mě lechtat.

„Né... dóst!"

Ten klid a pohoda.

„Koledovala sis o to."

Brzy mi mělo být jedenáct.

„Můžu ho pozvat na oslavu?"

Neměl jsi to dovolit.

„Můžeš, princezno."

Tehdy se totiž spustila lavina, která to všechno odstartovala.
On byl ta lavina...