Ale já jsem spát nešel. Možná, že to bylo neslušné, ale pořád mě bolela hlava, takže jsem moc nemyslel.

Místo do ložnice jsem se tedy vydal do kuchyně. Obešel jsem pana Starka, který vypadal myšlenkami někde jinde, a sedl jsem si na barovou židli.

Pan Stark si zaléval kávu. Hrneček byl skoro plný, ale on pořád nepřestával. Pavoučí smysly na mě křičely, že pokud nezasáhnu, stane se něco špatného. Ale já i přes to raději seděl na židli a čekal jsem, co se stane.

"Kurva!" rozkřikl se pan Stark, jakmile si opařil prsty od horké vody. Rychle jsem vyskočil na nohy a doběhl jsem k němu. Hrneček ležel na zemi a byl na několik kousků rozlámaný.

Opatrně jsem překročil střepy a chytil jsem pana Starka za zdravou ruku. Rychle jsem ho zatáhl ke dřezu a pustil jsem mu na ránu studenou vodu. Bolestně sykl, ale nikam rukou neuhýbal.

Pavučinou jsem k sobě přitáhl lékárničku, kterou měl pan Stark na zdi v kuchyni. Roztřesenou rukou jsem vyndal chladivou mastičku, chladivý polštářek a nějaké ty obvazy. 

Mezitím, co si pan Stark chladil ruku, jsem uklidil střepy a vytřel jsem podlahu. Celou dobu jsem se o něj bál, i když se mu pořádně nic nestalo.

Zastavil jsem vodu a hlavou jsem naznačil, aby si šel sednout ke stolu. Co nejopatrněji jsem vzal jeho zraněnou ruku do své a začal jsem na ni nanášet chladivý gel. Pan Stark vydechl všechen vzduch a zaklonil hlavu dozadu. Opatrně jsem mu gel roztíral a snažil jsem se myslet na to, jak moc příjemné bylo, dotýkat se jeho kůže.

Nakonec jsem mu chladivý polštářek dávat nemusel, protože se zas tak moc nespálil. Navíc je jeho tělo zvyklé na spáleniny z dílny. 

"Promiň, to já bych se měl starat o tebe," zasmál se pan Stark, ale v jeho očích mu šlo vidět, že ho to opravdu mrzí. I když nemělo co.

Trošku jsem zčervenal a přemýšlel jsem, co mu na to mám říct. 

"Nic nemusíte," dostal jsem nakonec ze sebe. Pustil jsem jeho ruku, kterou jsem držel déle, než bylo potřeba. Ne, že bych jeho dlaň chtěl pouštět, ale začalo to být divné.

"Udělám Vám to kafe," pípl jsem a opravdu jsem tak šel udělat. 

Během přípravy pití jsem na sobě neustále cítil pohled druhé osoby. Bylo mi to značně nepříjemné, takže jsem se po celou dobu nervozitou třásl. Stále jsem měl v hlavě snad milion otázek a stále mi na ně někdo neodpověděl.

"Co se stalo? Kde je ten týpek a zbytek teamu?" nedokázal jsem držet jazyk za zuby a zeptal jsem se hned, co jsem před pana Starka položil hrnek plný horkého pití.

"Po tom, co jsi málem umřel, tak odletěl. Nezapomněl dodat, že se brzy vrátí i s nějakým Thanosem, nebo co. Ale s tím si nedělej hlavu. Hlavně se uzdrav co nejdříve," falešně se usmál. Bylo mi jasné, že ho to opravdu trápilo. Ale neptal jsem se. Kdyby mě na další akci chtěl, tak by mi o tom sám řekl. Nemělo cenu se ho vyptávat. Akorát bych ho zbytečně naštval, jak to mám ve zvyku.

"Kde to jsme?" zeptal jsem se na další věc, která mě také trápila. 

"No u mě doma přeci," usmál se pan Stark. Tentokrát to myslel upřímně. Já jen vykulil oči. Sice jsem byl v "Avengers toweru," skoro každý den, ale přístup do vyšších pater byl zakázán. Je obecně známé, že tady bydlí a je to pro něj jako nějaká svatyně.

"Ehm... Neměl bych jít domů?" navrhl jsem. Ne, že by se mi chtělo. Ale rozhodně jsem ho nechtěl otravovat doma. Určitě měl hodně práce a já mezi ní určitě nebyl.

"A kam by jsi ve tři ráno chtěl jít?" zasmál se a já znovu vykulil oči.

"Ale-ale... Já jsem spal půl dne?!" vyjekl jsem. Bylo mi jasné, že mě za to teta zabije. 

"Ne, ty jsi spal den a půl. Upřímně už jsem se bál, že se neprobudíš. Ale alespoň jsem měl den volna a dobrou výmluvu, proč nepracovat," vysvětlil mi pan Stark a já zůstal potichu sedět. 

Takže on u mě celou dobu seděl? Tomu nevěřím. Říká to jen, aby v mých očích vypadal dobře. Ale to nemusí. Protože on v mých očích vždycky vypadá dobře. 

"Jestli si chceš jít lehnout, tak můžeš. Ráno tě vzbudím a odvezu domů, pokud ti bude dobře a budeš chtít," navrhl a já znovu chvilku přemýšlel.

"Pane Bože! A co teta? Už musela obvolat snad všechny lidi v New Yorku! Tam mě zabije, jestli se ještě dneska neukážu doma! Určitě je po mě celostátní pátrání a-"

"Klid. Zavolal jsem jí a řekl jsem jí, že tě tu teď budu potřebovat. Domluvil jsem s ní to, že tu  budeš moct přespávat," řekl a napil se kávy. Dost jsem si oddychl. To by mi ještě scházelo. Řešit vystresovanou tetu.

"Tak-tak já teda asi půjdu. Moc děkuji. Za všechno," uculil jsem se na něj a vstal jsem. 

"To je samozřejmost. Přeci bych tě nenechal někde na ulici. Ještě, když je to kvůli mně," pořád se usmíval, ale v očích jsem mu viděl smutek.

"Není to kvůli Vám," odporoval jsem hned. Znovu se napil kávy a s neutrálním výrazem se na mě podíval. Docela mě to děsilo, ale měl jsem pravdu. Nebyla jeho chyba, že jsem ho zachránil a málem jsem tam umřel.

"Jdi se prospat. Ráno si třeba ještě promluvíme," řekl pevným hlasem. Trošku jsem se zarazil, ale hned jsem potichu zašeptal rozloučení a šel jsem rychle do ložnice, ze které jsem předtím přišel. Když jsem vcházel do místnosti, slyšel jsem ještě, jak pan Stark telefonoval.

"No ahoj, Steve. Já to nedávám," řekl a já rychle zavřel dveře. Bylo mi jasné, že bych neměl odposlouchávat. Je to opravdu neslušné a nikdy z toho nevzejde nic dobrého. 

Skočil jsem do postele a pořádně jsem se zavrtal do peřin. Zavřel jsem oči, ale usnout nešlo. Pořád jsem přemýšlel, o čem pan Stark mluvil pravděpodobně se Stevem Rogersem.

Ještě předtím, než jsem usnul, se dveře od ložnice pomaličku otevřely. Ucítil jsem vůni kolínské a alkoholu. Rychle jsem zavřel oči a dělal jsem, že spím.

Ucítil jsem, jak mě velká dlaň pohladila po vlasech a následně i po tvářích. Tiskl jsem k sobě víčka a snažil jsem se dýchat pravidelně. Postel vedle mě se prohnula a já stále cítil prsty ve vlasech. Nechtěně jsem se usmál, protože to bylo opravdu příjemné. Nakonec jsem usnul. Zmatený a spokojený.

A/N (kdo čtete Guardian of the Iron Heart, tak to klidně můžete přeskočit. Teď jsem přijela domů a opravdu nevím, jak to napsat jinak)

Zdravím!

Zase nevím, jak začít. Rozhodně nechci, aby to vypadalo, že se zase vymlouvám. Takže vám na začátek všem děkuji za veškerou podporu, kterou mi dáváte ♥ Opravdu mi zlepšujete náladu každý den ♥ Děkuji ♥

Také děkuji za veškerou vaší trpělivost. Asi to vypadá, že jsem na wattpad posledních pár dní kašlala. Ale opravdu to tak jen vypadá.

Nevím proč, ale přijde mi správné vám vysvětlit, proč se tady příští týden (stejně jako tenhle) skoro neukážu. Asi začnu od začátku. Někteří z vás už možná ví, že jezdím na koních. S přibývajícím věkem se mi trošku zvedly ambice, takže letos budu dělat takzvané ZZVJ zkoušky. Je to vlastně jezdecká licence. Pokud to udělám, budu moct jezdit na oficiální závody popř. se dále vzdělávat (na trenéra, rozhodčího, ...). Není to úplně jednoduché, ale pokud máte dobrou přípravu, zvládnete to bez problémů. Zkoušky jsem měla dělat na konci dubna. Takže čas na přípravu byl naprosto ideální. Už se dostávám k jádru problému xD

Nějak se stalo, že zkoušky nakonec budu dělat teď 1.4. A my ještě neměli ani jeden trénink xD Takže teď veškerý můj volný čas zabírá ježdění pod šikovnou trenérkou + učení se teorie. Koně jsme museli odvézt do jiné stáje, protože doma nemám pískovou jízdárnu... Na všechno tedy místo měsíce mám týden... K tomu chodím na gympl, takže to je o další volno méně. A nakonec: jedna kapitola této knížky mi trvá napsat tak 1 hodinu. A k tomu pak ještě opravování těch hrozných hrubek, které většinou stejně přehlédnu (za to se omlouvám xD)... Podtrženo a sečteno: Nemám čas vůbec na nic a hrozně mě to mrzí :(

Tak snad to chápete a jeden týden ještě s mojí hroznou aktivitou přežijete ♥ Mám vás všechny hrozně ráda ♥

Marvel_corn ♥