Tony

"Steve-" snažil jsem se ho přerušit, ale vůbec to nepomáhalo. Dál pokračoval ve svém nesmyslném proslovu.

"Na co jsi vůbec myslel?! Víš, jak hrozně nezodpovědný to bylo?!" naštvaně se na mě díval. Moc se mu nedivím. Kdyby mi on sám řekl, že se mu líbí někdo v Peterově věku, asi bych se mu taky vysmál.

"Vždyť jsem ti říkal, že se nic nestalo," protočil jsem očima a myslel jsem to vážně. Začal jsem litovat, že jsem mu vůbec volal. Zase dělá z komára velblouda.

"To máš taky štěstí! Už tak jsi v háji! Proč jsi tam pro něj vůbec jezdil? Stačilo zavolat a dojel bych tam pro něj," dál se vztekal a mně to začínalo neskutečně srát. Nic jsem mu na to neodpověděl. Stejně odpověď znal. Místo toho jsem si zapálil cigaretu a alespoň trochu jsem se začal uklidňovat. 

"Chtěl jsi ho vidět. Přiznej to," procedil skrz zuby a pohrdavě sledoval cigaretu. Normálně bych nabídl, kdyby to nebyl vždycky slušný Steve.

"No a co?! Na tom není nic špatného," zamračil jsem se a znovu jsem si popotáhl. Byl jsem neskutečně naštvaný a cigareta mě vůbec neuklidňovala.

"To máš pravdu. Jenže ty jsi si ho odvezl domů a málem jsi ho ojel!" křikl mi do tváře a já automaticky uhnul pohledem. Co jsem mu na to měl říct? Má pravdu...

"Jenže když já za to nemohl-" chtěl jsem se znovu obhájit, ale byl jsem stejně jako předtím umlčen.

"Jo tak ty jsi za to nemohl?! A kdo? Ten šestnáctiletý kluk, který nemá rozum? Neházej vinu na něj!" křičel a opravdu byl naštvaný. Chtěl jsem si znovu popotáhnout, když mi cigaretu vyrval z ruky a hodil do koše.

"Kurva? Co děláš?" vyjel jsem na něj a chtěl jsem si zapálit další. To by mi ten exot nesměl vyrvat z ruky i krabičku, kterou následně vyhodil.

"Musíš se dát do pořádku. Víš moc dobře, že to není normální. Věř mi, přestaň dokud ještě můžeš. Radím ti jako nejlepší kamarád... Najdi si někoho-" 

"Dospělejšího? Tebe?" vypustil jsem ta slova dřív, než jsem si je promyslel. Stevovo čelist ztvrdla a já se bál, že mi každou chvíli vrazí.

"Jsi normální? Ty si myslíš, že to dělám kvůli tomu, že tě chci?! Jsem hetero, jestli jsi to ještě nepochopil. Nemám na tvoje sračky náladu. Vyřeš si to sám. Ale radím ti, vyřeš si to rychle," dořekl chladným tónem, otočil se ke mně zády a odešel z mého bytu. Věděl jsem, že bych ho měl zastavit a něco mu říct. Ale přes svoji hrdost jsem nemohl.

Jakmile odešel, musel jsem si nalít panáka. Pořád jsem přemýšlel o všem. Dokola jsem si přehrával náš rozhovor a musím uznat, že měl pravdu. Ve všem... 

Po dvou hodinách bloumání mi došlo, že to sám nevyřeším. Do roztřesené ruky jsem vzal mobil a najel na Petevo kontakt.

Me

Můžeš přijít?
Musíme si promluvit.

Hned jsem si začal nadávat do blbců. Takhle to mohlo vyznít jako nějaký rozkaz. To poslední co chci, je tlačit na něj. Pořád jsem koukal na zprávy a čekal jsem, kdy mi přijde odpověď. Nakonec jsem to nevydržel a raději jsem mu znovu napsal. 

Me

Samozřejmě chodit nemusíš,
pokud nechceš.

Co to se mnou je? Proč řeším takovou sračku, jako jsou zprávy?

Tentokrát jsem na odpověď nečekal. Přemýšlel jsem, jestli si mám nalít dalšího panáka. Po několika minutách jsem dospěl k názoru, že bude lepší nepít. Už tak se nedokážu ovládat. Alkohol by mi sebral už všechny zábrany...

Vyšel jsem na balkón a sledoval jsem západ slunce. Snažil jsem se psychicky připravit na rozhovor, který mě čeká. Není to tak, že bych k němu choval city, nebo další takové sračky. Prostě mě zaujal a je jako cena, kterou musím vyhrát...

Jakmile jsem se dost vynadíval, vrátil jsem se do kuchyně pro mobil. Blikala na něm nová zpráva a já ji okamžitě otevřel.

Pete

Jsem tam za 30 minut.

Zkontroloval jsem čas, kdy mi to napsal. Před dvaceti minutami... Takže tady bude každou chvilku. Rychle jsem se rozešel na záchod a stoupl jsem si před zrcadlo. Naštvaně jsem si prohrábl vlasy a doufal jsem, že zůstanou na místě.  Nezůstaly. Místo toho jsem měl účes, jak kdybych před chvilkou vstal. Jenže na gel a další takové sračky jsem neměl čas.

"Pane, pan Parker dorazil do lobby. Bude tady každou chvíli," oznámil mi Jarvis a já se naposledy podíval do zrcadla. Z koupelny jsem vyšel s dost špatnou náladou. Možná jsem se přeci jen měl ožrat...

Trochu jsem se lekl, když cinkl výtah a Peter se objevil v místnosti. Jako vždy mi vyrazil dech. Vypadal trochu udýchaně. Nejspíš sem běžel přes budovy, soudě podle batohu, který visel přes jeho rameno.

"Ah-ahoj. Chceš něco k pití?" zeptal jsem se ho po prvotním šoku. Upřímně jsem nepočítal, že ho dneska uvidím. Že ho vůbec od celého toho incidentu uvidím. Byl jsem opravdu překvapený, že sem přijel. Doufal jsem, že se mě nebojí...

"Ehm... Asi ne," řekl a uhnul pohledem, kterým mě předtím skenoval. Kývl jsem hlavou a vydal jsem se k baru. Vyndal jsem skleničku a nalil jsem si rum. Bez posilnění to nezvládnu. 

Peter si sedl na barovou sedačku a sledoval každý můj pohyb. Napětí mezi námi se dalo krájet. Atmosféra v místnosti byla opravdu tíživá a oběma nám bylo jasné, že je to opravdu trapný.

"Co škola?" zeptal jsem se ho a doufal jsem, že se atmosféra trochu uklidní. 

"Dobrý. Co práce?" snažil se být slušný. Začal si v prstech žmoulat tričko a mě to trochu uklidnilo. Nejsem jediný, kdo má nervy v prdeli.

"Nic zajímavého," pokrčil jsem rameny a kopl jsem do sebe pití.

"Jsi-jsi v pohodě?" nenápadně jsem se zeptal. Trochu se začal červenat a sklopil pohled. Takže pochopil, na co narážím. Na to ráno, kdy jsme se spolu probudili v posteli...

"Nic se nestalo, takže jo," pokrčil rameny ale moc nadšeně nezněl. Vykulil jsem na něj oči. On mě prostě nepřestane překvapovat.

"Proč zníš, jako by tě to mrzelo?" vypustil jsem ze sebe a znovu jsem nad tím nepřemýšlel.

Musíš na něj jít opatrně! Steve ti to říkal milionkrát...

Peter mi neodpověděl a místo toho uhnul pohledem na stranu. Tvář měl ještě červenější a já se snažil pochopit, co se tady děje.

"Pete?" opatrně jsem ho oslovil. Podíval se na mě a falešně se usmál. Vůbec mu to nejde.

"Jsem v pohodě a chápu to," řekl a opravdu se snažil, abych mu to uvěřil. Neúspěšně. 

"Co nechápeš?" musel jsem se zeptat. Protože já absolutně nevím, o čem to mluví. Znovu pohled sklopil k zemi a docela dlouho přemýšlel. Netlačil jsem na něj, i když to bylo těžké. Chtěl jsem, aby to vyklopil hned.

"Chápu, že jsme se spolu nevyspali. Nemám Vám to za zlé," znovu se falešně usmál a mně to začalo docházet.

"Nedáváš mi to za zlé? Máš být rád, že se nic nestalo. Ne 'nedávat mi to za zlé,'" snažil jsem se mu vysvětlit.

"To je jedno. Jsem v pohodě," zamumlal. Provrtával jsem ho očima a sledoval jsem každý jeho pohyb.

"Ty ale nemáš být v pohodě! Teda... Samozřejmě, že máš být v pohodě. Ale neměl bys to celé brát takhle v pohodě. Víš vůbec, co se mohlo stát?" nadzvedl jsem jedno obočí. 

"Splnilo by se mi přání," zašeptal, ale já jsem to slyšel. Stejně, jako on uslyšel skleničku, která mi vypadla z ruky a roztříštila se na podlaze na mnoho kousíčků.